Budu muset začít vysvětlením jednoho cizího slova: diskurz (z franc. discours). Může znamenat projev, promluvu, rozmluvu, ale také způsob řeči a argumentace, rozsah problematiky, které se dotyčný člověk ve svých mluvených projevech obvykle dotýká a způsob jakým je obvykle prezentuje. Druhotně tedy také způsob myšlení tak, jak se odráží v tom, co člověk obvykle říká a jak to říká. Politický diskurz Václava Havla je jistě jiný než politický diskurz Václava Klause. Jak vidíte, je to důležité slovo, které v češtině nemohu ze své jazykové zásoby vydolovat. Asi tam vůbec není. A mně chybí nejen teď. Už dlouho. Ale k věci:
Vy jste lhář!…. Nelžete! ….Prosím vás, to jsou samé lži!
Podle mne je politický diskurz naší doby až příliš často povážlivě chudý a žalostně přízemní. Veřejnost, které je adresován, není ve své drtivé většině primitivní. Takže se nedivím, že se lidé cítí zklamáni a uraženi, když zjišťují, že snaha o „srozumitelnost“, o to „identifikovat se“ s obyčejnými lidmi a „mluvit jejich jazykem“ zavedla politiky až k tomu, že se ve svých projevech na veřejnosti téměř vyhýbají analýze konkrétních politických témat a věcné, logické argumentaci a raději se věnují slovním soubojům. V debatních pořadech je jejich cílem triumfovat nad soupeřem. To je z jejich vystupování a projevu patrno. Co patrno není, je míra jejich schopnosti uspokojit očekávání voličů v konkrétních, často životně důležitých záležitostech. Stylizují se do role vůdců, zapomínají na roli hospodářů, ve které se ve skutečnosti mají osvědčit. Zapomínají, že lidé chtějí znát svou budoucnost, ne jejich budoucnost.
Je škoda, že diskurz současných představitelů českého politického života není podrobován filologicko-sociologickému rozboru. Dalo by se jistě statisticky zjistit, s kým se vlastně jazykově identifikují, když mluví tak, jak mluví, a když tak málo mluví o tom, co lidé opravdu potřebují slyšet od politiků, kterým mají ve volbách svěřit péči o stát a společnost.
Nenapsal bych to, co jste si právě přečetli, kdybych se byl na internetu nepřesvědčil, že lidé reagují už dost rozčarovaně na to, že se v debatách nedozvídají, co přesně bude po volbách, vyhraje-li ten či onen.
Je politická erudovanost zbytečná?
Zase cizí slovo! Pardon! Možná jsem měl napsat „politická kultura“. Ale politická kultura může být někomu vrozena, o erudovanosti spíš soudíme, že se jí člověk nějak dopracuje, že k ní patří i jistý objem vědomostí a schopnost jich použít.
V evropských zemích s dlouhou, nepřerušenou tradicí demokratického života je erudovanosti víc. V debatách vedených v médiích - třeba ve Francii, kde jsem často nebo v Itálii, kde jsem byl před volbami nedávno - se souboje kandidátů na vítězství ve volbách většinou konají v jiné rovině než u nás. Mnohem méně se v nich odbíhá od obsahu politiky, od programových cílů. Mnohem víc v nich jde o způsob, jak ten či onen hodlá svých programových cílů dosáhnout. Vítězem je ten, kdo přesvědčí o reálnosti svého cíle a o realizovatelnosti své metody. Bývají to vášnivé debaty, a sedí-li kolem stolu víc lidí, velmi často se dostanou do urputné hádky, v níž mluví všichni najednou a všichni co nejhlasitěji. Ale jde o věc. Ne o vzájemné výpady. Aspoň většinou. Rozhodně se dá říci, že vzájemné výpady nejsou pravidlem.
Je spousta věcí, v nichž se hrdě můžeme srovnávat s národy západní Evropy. Je pár věcí, v nichž je předčíme. Způsob vedení politického dialogu k nim nepatří.
- Zleva francouzský prezident Jacques Chirac, belgický premiér Guy Verhofstadt a šéf lucemburské diplomacie Jean Asselborn na summitu Evropské unie, který pokračoval 17. června v Bruselu. autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/81/8045.jpg
- Francouzský prezident Nicolas Sarkozy autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/40/3917.jpg
- Ilustrační foto autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/49/4898.jpg
