Týden po volbách a nikdo neví, kdo je vyhrál! V evropské demokracii! V zemi, kde vymysleli pojem Res publica! A kde i do mříží kanálů v ulicích hlavního města je vyryta zkratka SPQR: Senatus populusque Romanus (senát a lid římský). Chci říct, že jsou-li Athény kolébkou pojmů demokracie a ústava, Řím, tedy dnešní Itálie, je kolébkou systému, na němž demokracie stojí. Ten systém je ale, jak se zdá, po těch tisíci letech tak složitý, že ho sama Itálie nezvládá. A pak se jí stane, že sčítá jablka a hrušky.
Svět podle Zdeňka Velíška (38)
Jako teď, když nový volební systém zmátl pár volebních komisí natolik, že sečetly dohromady hlasy „sporné” a hlasy „neplatné” a všechny je prohlásily za hlasy sporné. Takže vznikl důvod k pochybám o správnosti předběžných výsledků voleb. Neboť sporných hlasů bylo rázem dvakrát tolik, než kolik činil počet hlasů, o které Prodi zvítězil nad Berlusconim. Definitivní výsledek italských voleb proto do této chvíle (17. 4. 23:55) neznáme, přestože těch opravdu sporných hlasů bylo ve skutečnosti jen pár tisícovek, jak oficiálně sdělilo italské ministerstvo vnitra, které bylo nuceno přiznat, že původní číslo - 45 tisíc - se zakládalo na mylném součtu…
Volby po italsku? Nebuďme hned tak jízliví!
V nedávných německých volbách Schröder také dlouho nechtěl uznat, že je prohrál a a že nemůže být premiérem, o amerických volbách s několikatýdenním přepočítáváním hlasů floridských voličů ani nemluvě. Jedním z hodně diskutovaných důsledků italského hlasování je konstatování, že Itálie je „hluboce rozdělená”. Itálie je „rozpolcená”! To byl nejčastější výkřik médií poté, co byl upřesněn první nezaručený „odhad” výsledku voleb. V tom prvním odhadu byl ještě rozdíl mezi vítězi a poraženými kolem 4 až 6 procent. Ale i rozdíl pouhých šesti procent se dá označit za příznak „rozpolcenosti”! V posledních dobách bylo přitom v Evropě mnoho voleb s výsledkem téměř patovým. Málokdy je to 80 ku 20. A když náhodou má jedna strana pohodlnou, ale ještě nikoli nadpoloviční většinu a po volbách se pracně dohadují vládní koalice, proti nimž se opozice rovněž formuje do bloku, je to pak v parlamentě (i v národě) často 101 ku 100 nebo nějak podobně. Sami to známe!
Co je potom demos či populus? V prvním francouzském referendu o Evropské unii byl rozdíl hlasů o málo víc než půl procenta. Francie na jeho základě akceptovala maastrichtská kritéria a zavedla euro. Nespokojenost s lecčíms, co tehdejší ustavení Evropské unie a její pozdější rozšiřování přineslo, vyjádřilo v dalším referendu (o evropské ústavě) o pět a půl procenta francouzských voličů víc. Kyvadlo se zhouplo z nevýrazného ANO na stále ještě dost nevýrazné NE. Právě fakt, že ANO nebo NE není dost pádné, dokáže zemi - a v některých případech celou Evropu - dezorientovat. Matematika demokracie - ať už té zastupitelské nebo přímé - je až příliš jednoduchá!
Je konsenzus ještě možný?
Bohužel, zjištění rozpolcenosti národa či politické scény v hlasování nevede nikdy k okamžitému, navýsost potřebnému úsilí o dosažení konsenzu. Obvykle se naopak dostaví snaha o posílení vratké pozice vládnoucí většiny, kterou z druhé snahy paralyzuje - více či méně úspěšně - snaha o její oslabení, případně o zvrácení situace.
Jak to bude v Itálii? Možná jinak. Prodiho vládě levého středu - pokud se ustaví - prorokují evropští komentátoři houfně nestabilní budoucnost vzhledem k nebezpečí rozdrobení. Víc nalevo by se vládu levého středu měli pokoušet táhnout především dědicové italského eurokomunismu, organizovaní hned ve třech postkomunistických stranách. Už minulá Prodiho vláda se kvůli podobnému vývoji rozpadla.
Při těchto úvahách se málo bere v úvahu fakt, že v Berlusconiho formaci Casa delle Libertà je myšlenkové jednoty také jako šafránu. Octnou-li se spolu s Berlusconim (a hlavně kvůli němu) v opozici takové politické kalibry jako je Gianfranco Fini (Alleanza nazionale), a tak ideově vyhraněné, ale jinak flexibilní síly, jako jsou křesťanští demokraté (UDC), vyjde možná někdo z „Domu svobod” na svobodu. A pak není vyloučeno, že Prodi - bude-li premiérem - nebude zcela závislý na svých předvolebních, ne právě pohodlných, spojencích, ale bude se moci v různých situacích opřít také o některé bývalé spojence Berlusconiho. Itálie tedy nemusí být po těchto volbách paralyzovaná svou „rozpolceností”. Mechanismy zastupitelské demokracie se mohou ukázat natolik účinné, že překonají zdání, že mezi ANO a NE není nic. Zdání, že…
… tertium non datur.
Nejen Itálie, ale i Francie těchto týdnů a Německo, se svým východiskem velké koalice, a možná zítra Maďarsko naznačují, že Evropa vzhledem ke stále zřetelnější a stále fatálnější rovnováze mezi ANO a NE musí hledat nějaké tertium. Není-li dáno, jak praví latinské úsloví, je třeba je vymyslet. Zejména nějaké tertium mezi Evropou sociální a liberální. Neboť právě tyto dva pojmy štěpí Evropu a rovnováha mezi ANO a NE pro jeden či druhý z těchto směrů Evropu paralyzuje.