Ke svému minulému komentáři v "Deníčcích" jsem dostal dva dotazy, z nichž jeden kuriózně obsahoval odpověď na ten druhý. A oba se vztahovaly k jádru problému, kterého si na současné destabilizaci francouzské politické scény všímám snad nejvíc. Proč zůstávají mladí lidé z francouzských předměstí stát stranou, proč také nejsou v ulicích, když právě jich se týká nejvíc ta úporná debata, kterou část veřejnosti vede prostřednictvím svých demonstrací s předsedou francouzské vlády.
Svět podle Zdeňka Velíška (37)
A druhý tazatel se ptal (ale zároveň i odpovídal), proč po nedávných pařížských inferno-akcích (Bravo! Ten termín se mi fakt líbí a tady sedí.) Francie vůbec zvažuje takové opatření, jakým jsou smlouvy o prvním zaměstnání. Neměla by naopak mladým lidem z ghet ulehčit zapojení do francouzského života, usnadnit jim asimilaci…? Odpověď je ano, měla.
Vzájemný vztah inferno-akcí z předměstí a demonstrací z centra
Francouzská společnost postavila svůj vztah k etnickým menšinám, tedy k přistěhovalcům z bývalých kolonií, k jejich dětem a dětem jejich dětí na filosofii blahovolné integrace. Francie otevřela náruč… ale pak se změnila ekonomická situace - k horšímu - a náruč vychladla. Zůstala ušlechtilá zásada, ale stát zaopatřovatel nemohl už štědře zaopatřovat. (Ačkoliv…. na naše poměry je pořád ještě štědrý dost a dost. Takže jde spíš o tu vychladlou náruč). Nové „děti Republiky“ (Chirac v listopadu: Všichni jsme děti Republiky!) se cítí odkopnuty nebo aspoň zapomenuty. A některé reagují tak, že už ani nechtějí splynout s tou společností, která je hluboce zklamala, a s její civilizací. Listopadové řádění příslušníků druhé přistěhovalecké generace na předměstích charakterizovala francouzská sociologie často slovem „incivilité“, což je něco mezi nekulturností a nevychovaností (a já v tom čtu i ten negativní poměr k civilizaci, která ji obklopuje).
Čekal jsem, zda a jak tato část předměstské mládeže, nabitá odporem k okolní společnosti, mládež na šikmé ploše, mládež se sklony k delikvenci odpoví na de Villepinův (neobratný) pokus zlepšit její osud nabídkou práce. Čekal jsem, že tito mladí vyjádří svůj vztah k většinové společnosti pravděpodobně tím, že premiérovu nabídku vůbec ani nezaregistrují. Možná nezaregistrovali, zato se ale rozhodli využít studentského protestu v ulicích k projevům vlastního vzdoru. Násilnosti, vandalství, rabování, útoky na policii i na demonstrující dokázaly, že Francie opravdu má dva různé problémy vyžadující dva různé přístupy: nezaměstnanost mládeže a vzdor části mládeže z ghet vůči společnosti.
„Les casseurs“, termín, který za týden oběhl svět
„Rozbíječi“, les casseurs, provázeli i v minulosti manifestace francouzských studentů, ale teprve od loňského listopadu zajímá Francii, kdo vlastně jsou. Jejich divokost je při studentských demonstracích nakažlivá. Dokáže vyprovokovat k nepředloženostem i horké hlavy z řad studentů, a pak se těžko zpětně dokazuje, že iniciátory výtržností a násilností byli oni sami, les casseurs. Jádrem těchto ničitelských tlup byly dosud jednak extremisté - právě tak z řad mladých anarchistů, jako z řad pravicových radikálů - jednak asociální živly, které však přícházely na bulváry Latinské čtvrti odjinud než z předměstí. Teď se k tlupám „casseurs“ přidávají hordy výrostků z předměstských ghet a tvoří spolu s nimi (ovšem jen příležitostně) nebezpečný antisociální amalgam.
Spíš než radost nad nečekanou „podporou“ vyvolává tento nový fenomén u demonstrujících studentů nedůvěru a obavu z toho, že „rozbíječi“ zdiskreditují jejich kauzu a „ukradnou“ jim jejich manifestaci pro své projevy protispolečenského vzdoru.
Strach mají v těchto dnech i starostové celé té dlouhé řady měst na pařížském předměstí, která byla postižena listopadovými nepokoji. V listopadu se bála centra velkých měst, že jiskra nepokojů přeskočí z předměstí až k nim, teď je tu opačná obava. Starostové z Drancy, Bobigny a jiných sídlištních měst v okolí Paříže se naléhavě dovolávají rychlého rozuzlení sporu mezi vládou a studentskými i dělnickými svazy. Pach listopadových spálenišť ještě zcela nevyvanul.
Pozn. na okraj: Vím, že vzhledem k závažnosti a hloubce současného konfliktu na francouzské sociální a politické scéně je téma mého komentáře okrajové. Ale v širším kontextu francouzské a evropské současnosti okrajové není ani trochu. Tak mi promiňte, že odvádím pozornost od faktu, že právě dnešek je ve při „de Villepin versus lid“ klíčový.