Nerovný zápas francouzského premiéra s veřejným míněním pokračuje. Pokud mi v duchu oponujete, že si pletu „ulici“ s veřejným míněním, tak se musím bránit čísly: 70 % Francouzů (a 80 % studentů) žádá stažení zákona o prvním zaměstnání, který umožňuje propustit bez udání důvodu zaměstnance mladšího 26 let (viz můj komentář ze 14. března, rovněž na toto téma).
Nevyzpytatelná „mlčící menšina”
Po prvních studentských manifestacích řekl de Villepin: „Naslouchám těm, kteří vyšli do ulic, ale také těm, kteří do ulic nevyšli.” Po týdnu demonstrací se už na „mlčící většinu” těžko může odvolávat. Mohl by se však odvolat na pařížská předměstí. Mohl by víru ve správnost svého řešení nezaměstnanosti mládeže opřít o fakt, že žádný projev protestu nezazněl z řad těch, kterých se smlouvy o „prvním zaměstnání” měly týkat nejvíc. Tedy mladých lidí z předměstských ghett. A ti - jak si uvědomila Francie loni v listopadu – umí svou nespokojenost dát najevo tak, že to nikdo nepřehlédne.
Problém neúměrně vysoké nezaměstnanosti mládeže se pro francouzskou vládu stal neudržitelným právě loni v listopadu, ve chvíli, kdy si Francie musela položit otázku, proč na předměstích hoří každou noc stovky automobilů a proč po sobě noční nepokoje zanechávají tak varovné stopy jako vypálené a zdemolované školky, sklady a obchody. Odpověď tehdy zněla, že hlavní příčinou vandalských aktů předměstských výrostků je jejich sociální mizérie, jejich alarmující nezaměstnanost (až 40 % nebo ještě více v některých lokalitách). Zákon o smlouvách o prvním zaměstnání - a ještě před ním uzákonění učebních poměrů od 14 let (a ne až od 16 jako dosud) - to byly chvatné odpovědi vlády na výbuch hněvu v ghettech.
Byl to ten správný záchranný kruh?
Ti, co už přes týden říkají francouzskému premiérovi „děkuji, nechci!” nejsou ti, jimž chtěl premiér hodit záchranný kruh spíš než komukoli jinému. Není to mládež z předměstských sídlišť! Ta naopak zůstala netečná, přestože byla hlavní cílovou skupinou de Villepinovy nabídky pracovních smluv „s handicapem“. Mládež z panelákových sídlišť ani netleská, ani se neurazila. Žije mimo svět, v němž existuje zpětná vazba mezi vládou a společností. Její netečnost k propastné roztržce mezi vládou a studenty v ulicích dává zapravdu těm, kdo hlavní příčinu listopadových bouří viděli v totální "neintegrovanosti” (nezařazenosti) předměstské mládeže do francouzské společnosti”.
Může se vám zdát, že ne de Villepin, ale já jsem se svou úvahou někde mimo. Že mé soustředění na mládež z předměstských ghett nemíří k jádru problému, neboť teď jde přece o to, zda premiér dostane šanci pohnout nezaměstnaností, nebo zda bude muset kapitulovat před studenty. Nebo - díváte-li se na to z opačného směru - jde o to, zda odpor studentů a odborových svazů vydrží, či ještě zesílí, nebo se zvolna otupí, rozmělní, rozdrobí. O to všechno jde v této chvíli v první řadě. V sázce je stabilita Francie. Ale v pozadí tu zůstává – zase jednou zcela opomenut – problém těch, kterým ani jedno z obou možných vyústění současné krize nepomůže, pročež je jim lhostejné. Oni jsou přece mimo! Jen někteří z nich zřejmě tvoří ty bandy „casseurs”(rozbíječů, jak by zněl doslovný překlad), kteří každé manifestace využívají k tomu, aby se střetli s policií, podobně jako vandalští fotbaloví fanoušci se chtějí nejvíce ze všeho střetnout s jinými vandalskými fanoušky, nebo si to rozdat… také s policií.
Jestliže to takhle zůstane až do konce současné francouzské krize, tedy jestli se nezařazená mládež z předměstských ghett nějakým způsobem „nevysloví” a zůstane inertní, pak se potvrdí, že vedle nezaměstnanosti mládeže má Francie ještě jeden zásadní problém: problém stále rostoucího počtu lidí - zejména mladých – kteří se neidentifikují s drtivou většinou ostatních a nemají ani možnost vytvořit nějakou paralelní společnost či komunitu s vlastní identitou (což ostatně ani není žádoucí). Tento problém se zřejmě nedá vyřešit ani novým typem pracovních smluv ani nabídkou učňovských poměrů čtrnáctiletým.
Tím nechci říct, že toužím po požárech na francouzských předměstích. Prostě jen to ticho odtamtud vnímám. Spíš než jako znamení klidu ho vnímám jako memento: "Jsme tu pořád. Pořád stejně nepřizpůsobiví, odbojní, nabití negativní energií… a zapomenutí.”
