Už když jsem se - před posledním odjezdem do Paříže - jen díval na záběry francouzských a agenturních televizí z nočních nepokojů na pařížských a jiných předměstích, měl jsem dojem, že vím, proč vidím pořád jen hořící automobily, záda policistů, hasiče.
Svět podle Zdeňka Velíška (22)
A proč chybí jakýkoli obrazový background, třeba rozhovor s rebely nebo s lidmi z postižených předměstí. Když chtěly televizní štáby ukázat - třeba za dne - v širší perspektivě prostředí, v němž se to vše odehrávalo a které běžný Pařížan ani moc nezná, téměř bez výjimky mohly nabídnout jen záběry, kterým říkáme „jízda“.
„Nezpomalujte a rozhodně nezastavujte!"
Už tolikrát jsem použil v reportážích a různých komentářích či vyprávěních fakt, že už před několika lety nechtěl můj průvodce z SOS Racisme našemu štábu povolit ani zpomalení, když jsme chtěli - alespoň z přilehlé vozovky - natočit pár záběrů Courneuve, nejvyhlášenější problémové čtvrti celé Francie. To prý dělá jen policie a my bychom tím určitě přivolali incident. A naléhavě prosil ať natáčíme zpod kabátu. Bylo to za bílého dne, ještě v dobách relativního „míru“ mezi sídlišti a policií, můj průvodce byl ochránce obyvatel té čtvrti proti rasismu, účel mé reportáže byl rozhodně sympatický jak pro něho a ostatní lidi z SOS Racisme, tak pro těch několik mladých z Courneuve, s nimiž mě seznámil, ale letícímu kameni to nevysvětlíš. Tím méně zápalné láhvi.
Média a zejména televizní stanice nemohly za nedávných nepokojů na francouzských předměstích dělat svou práci tak, aby nabídly úplný a objektivní obraz situace. S odstupem si teď francouzská, a snad i mezinárodní veřejnost uvědomuje, že díky rizikům, která s sebou neslo zpravodajství, byl obraz, jaký divák dostával, pouze minimalistický (právě tohle slovo použil Le Monde) a že byl zploštělý. Byla to škoda nejen pro všechny, kdo chtěli co nejdřív znát odpověď na otázku proč; byla to především škoda pro ty, kteří svým vzbouřením chtěli říci proč, jenže si neuvědomovali, že zápalná láhev není sdělovací prostředek. (Čímž nepopírám, že mezi nimi byl velký, možná převažující počet takových, o kterých právě zápalná láhev vypovídala všechno a oni by stejně neměli co dodat, kdyby dostali šanci k dialogu.)
Skrytá kamera po francouzsku
Novinář, který chce za takových okolností dělat svou práci líp než minimalisticky, má pocit marnosti. Jednou proto, že mu s kamerou při násilném přepadení uloupí i kazetu s natočeným dokumentárním materiálem, jindy proto, že už se vůbec neodváží natočit scénu či rozhovor, které by řekly víc než ohořelá karoserie.
Francouzská stanice France 3 se po dvou týdnech nepokojů rozhodla nevydávat už počet ze svých ztrát na vozech a materiálu, aby to nevypadlo jako „self promotion“. Soukromá TF 1 přišla o dva speciální zpravodajské vozy a drahou techniku. A snad ani nemusím dodávat, že mezi místními a zahraničními štáby zápalné láhve nerozlišovaly. Kdo mohl, skrýval kameru, jak uměl, tvářil se nenápadně, točil z vozu, držel se policistů a nezůstával dlouho na jednom místě a nevytahoval z kapsy ani propisku natožpak blok. Po prvních několika dnech už se novináři vyzbrojovali motocyklistickými přilbami. Jedna velká britská televize přiznala, že si najala tělesné strážce. Stanice, které disponovaly redaktory a kameramany neevropského původu, měly radost, že mají přece jen o něco větší šanci.
Náš dvoučlenný štáb se pokoušel točit právě ten „background“ nepokojů. Takže jsme pracovali spíš ve dne. Ale i tak skončila nakonec kamera ve dvou trapně zelených igelitových pytlících. Jeden zpředu, jeden zezadu, do jednoho se nevešla. Vděčili jsme za ně místnímu lékaři z Blanc-Mesnil (ochránci lidských práv přistěhovalců, u kterého jsme dělali část jedné reportáže). Rád jsem mu uvěřil, že dobře ví, proč naléhá na to, abychom kameru z obalu nevytahovali, dokud nebudeme zpátky v centru. Jenže bylo třeba natočit stand-up a ani cesta do centra předměstským metrem - taxík se přivolat nedal - nebyla bez vzrušení.
Pocit marnosti z novinářské práce, která nemá možnost vykreslit události v jejich úplnosti, umocňoval - zejména u francouzských kolegů - ještě pocit křivdy, když jim starostové a jiní místní funkcionáři vyčítali, že jejich práce incidenty vlastně vyprovokovala. Některé redakce pak přestaly uvádět jména sídlišť, odkud pocházely jejich záběry, a počet zapálených vozů, aby snad mezi bandami žhářů nevyvolaly soutěž.
Bylo to složité a poučné. Asi by se mělo víc myslet na to, že na našem skvělém kontinentu, z něhož prý jedna zdařilá integrační politika odstranila nebezpečí válečných konfliktů, jiná, zcela zanedbaná integrační politika nebezpečí konfliktů určitě ještě neodstranila. Spíš naopak.
„Není to Bagdád, ale stejně…“ řekl jeden ostřílený kolega.