Stále znovu a znovu se hovoří o Achillově patě Evropy, kterou je její nejednotnost v zahraniční politice. Ukazuje se na ni v každé nové krizové situaci. Ale odpovídá tahle automaticky pronášená "pravda" skutečnosti? Je to celá pravda o schopnostech Evropské unie působit na okolní svět a starat se o bezpečnost svých sedmadvaceti členských zemí, jinými slovy o bezpečnost půl miliardy lidí?
Jiný úhel pohledu
Říká se často, že Evropská unie vlastně nemá zahraniční politiku. Ta je v kompetenci jednotlivých národních vlád. A pokusy o institucionalizování evropské zahraniční politiky, zakotvené v návrzích evropské ústavy a lisabonské smlouvy, ztroskotávají zatím na rigorózním dodržování zásady jednomyslnosti. Stačí, když nepatrný zlomek půlmiliardového celku řekne v referendu „ne“, a Evropa je dál pouhou množinou zahraničněpolitických názorů a receptů.
A tak to, co zatím můžeme posuzovat jako zahraniční politiku EU, jsou pouze jednotlivé společné kroky, které si od EU vynutí vždy teprve určitá konkrétní situace; situace ohrožující atmosféru pohody a míru, ve které je půlmiliarda Evropanů zvyklá žít, atmosféru, které jedním slovem říkáme bezpečnost. Tu už v prosperující Evropě vnímá každý ne pouze jako jistotu územní celistvosti, ale také - a čím dál víc - jako jistotu současné kvality života.
Vezměme si ty poslední společné kroky sjednocené Evropy, podniknuté včera v Moskvě jako příklad zárodečného projevu zahraničněpolitických schopností evropského celku. Možná je trochu brzo je kvalifikovat jako úspěšné, či aspoň jako částečně úspěšné, vždyť do měsíce se může stát, nebo se může vyprovokovat leccos. Ale dosažená dohoda o stažení Rusů už teď dokazuje, že sjednocená Evropa dokáže v mezinárodněpolitické aréně sjednoceněo něco usilovat. Momentálně tu nezkoumám, zda to vzala za správný konec, ale jen to, že tu je konečně nějaký zahraničněpolitický akt a že se dá hovořit o jeho prvních výsledcích. Zatím opět jen ve slovní podobě, ale to právě je politika. Silová - vojenská - řešení přinášejí viditelnější výsledky, ale ve všech posledních případech takové, na jaké je skličující hledět třeba jen na obrazovce. Jejich důsledky se někdy řeší ještě v příštích generacích.
Systém a společný zorný úhel
Dá se už hovořit o evropském systému v přístupu k mezinárodním problémům? Postup a cíle rozhovorů s Medveděvem a se Saakašvilim nedohodli Sarkozy, Solana a Barroso cestou v letadle. Cíle a patrně i hranice případných ústupků evropských vyjednavačů dohadovali těsně před tím ministři zahraničních věcí EU na mimořádném zasedání. Tam se ještě projevila ta obvyklá různorodost postupů navrhovaných jednotlivými zeměmi. Německý ministr zahraničí Steinmayer tam například podmiňoval stanovení výchozího postoje EU při jednáních v Moskvě a v Tbilisi věrohodným zjištěním podílu Gruzie, na jedné straně, a Ruska, na druhé, na vyvolání jejich srpnového vojenského střetu. Ale už na této ministerské schůzce definovala EU metodu, styl, a také etické parametry své zahraničněpolitické úlohy při řešení kavkazského konfliktu a krize mezinárodní politiky, kterou vyvolal. Založila je na mezinárodní kontrole a také na návratu účastníků konfliktu i jejich sympatizantů k respektování mezinárodního práva. Rozhodně ne k poměřování sil. Ale nejen proto, že by momentálně nedopadlo pro země EU dobře. Jestliže Putin připomínal Západu Kosovo, Sarkozy připomněl Medveděvovi Čečensko a jeho Moskvou ignorované právo na sebeurčení. Jestliže EU musí mít na paměti šach, který může dostat v podobě ruského vydírání energetickými surovinami, Kreml už teď musí státními prostředky tlumit silné záchvěvy, které zaznamenávají ruské banky v obavě ze zmrazení podílu západních společností a financí na ruské ekonomice.
O evropském pojetí dalších vztahů k Rusku a k adeptům na členství v EU (a v NATO), jako jsou Gruzie a Ukrajina, bude možné hovořit ještě o něco přesněji po dnešních pařížských jednáních EU o jejích vztazích s Ukrajinou. Ale už v této chvíli se dá konstatovat, že Evropa začíná - v napjaté době - spoléhat na vlastní zahraničněpolitické mechanismy. A že začíná tvořit vlastní, společnou zahraniční politiku. Přívlastek vlastní je tu stejně důležitý jako přívlastek společný. Což se možná ukáže ještě před výměnou amerických prezidentů. Nebo až po ní. I pak to bude zřejmě užitečné.
