Tenhle komentář už jsem jednou napsal, nebo aspoň rozepsal. Před čtrnácti dny. Ještě před irským referendem. Poukazoval jsem v něm na to, že Českou republiku, přesněji její vládu, asi nemine historický okamžik takřka výlučné zodpovědnosti za osud Evropské unie. V těchto dnech, po bruselském summitu EU, je už ta zodpovědnost realitou a poukazuje na ni široká plejáda evropských deníků. I politiků.
Česko, (zatím) poslední ve štafetě černých ovcí EU?
V Bruselu vzal premiér Topolánek tu zodpovědnost s úsměvem na svá a naše bedra. Jak to, že taky na naše?! V této zemi by s ním přece většina občanů pravděpodobně nechtěla sdílet pověst potížisty, kterou České republice získal u svých kolegů v EU. Na Evropskou unii vsadil tento národ v referendu v roce 2003 více než Topolánkových sto korun. Vsadil na ni svou budoucnost. A pravděpodobně by ji neriskoval tím, že by ohrozil či dokonce zmařil poslední naději sjednocené Evropy zachovat si před světem tvář, respekt a váhu a vymanit se z dlouhodobého ochromení přijetím institucionálních nástrojů nezbytných pro spolehlivou funkčnost v sedmadvaceti a více zemích a pro obranu kontinentu i celé západní civilizace před riziky zítřka. Ta jsou už přece dnes zřejmá a nepřehlédnutelná. A nejde tu jen o riziko, které už nějaký čas představuje fakt, že Evropa (a celý západní svět) nemají kontrolu nad energetickými surovinami a jsou svým způsobem vydány na milost těm, kdo jich mohou zneužít jako zbraně.
Premiérova zodpovědnost není abstraktní
Nelze prý od něho očekávat, že bude zákonodárce nutit k ratifikaci Lisabonské smlouvy. Kdo asi premiérovi utajil, co všechno udělal irský předseda vlády proto, aby Irové smlouvu ratifikovali? Kdo mu zapomněl připomenout, jak zoufale se Chirac a celá jeho vláda snažili odvrátit hrozbu francouzského NE před třemi lety? A jak to, že si sám neuvědomuje, jak na výsledek francouzského NE Chirac těžce doplatil? Stal se až do konce svého mandátu packalem. Jak pro Evropu, tak pro Francouze. Pro ty, kteří s gustem hlasovali NE, stejně jako pro ty, kterým prohrál jejich ANO.
Nejde ani tak o to, aby premiér či vláda kohokoli „nutili“. Jde spíš o to, aby těm, kdo budou rozhodovat o osudu Lisabonské smlouvy a tím o síle či slabosti Evropy, předestřeli rizika zítřka, před kterými Evropa a my s ní stojíme. Mají v popisu práce je znát a upozorňovat na ně. Kdyby to bylo na mně, popsal bych je asi tak, jak jsem to právě včera udělal v ČRo6:
„Od pádu železné opony se svět - k naší spokojenosti - globalizoval ve znamení západních hodnot, západní civilizace, západního pojetí demokracie a lidských práv, západního kapitálu, západních technologií a západních modelů společenského i individuálního bytí a dokonce i západních nešvarů a neřestí. (…) Přibližně od přelomu století se ale staly a dále se dějí věci, které oslabily a dále oslabují vliv západu na proces globalizace, a které naopak umocnily a dále umocňují vliv jiných částí globu, jiných civilizačních proudů, jiných nositelů ekonomické moci. Západnímu světu hrozí, že přestane být nejen hlavním faktorem určujícím běh světa, ale také modelem morální síly, politické neotřesitelnosti a ekonomické a vojenské hegemonie. Globalizace může - spíš dříve než později - ztratit svou převážně západní povahu.“
S vědomím tohoto rizika by se jistě každému snáz rozhodovalo o tom, zda Evropské unii podrážet nohy nebo ji spíš na nohy stavět. Oslabená vnitřní nejednotností a nevyzbrojená vším potřebným k efektivnosti nebude dobrou hrází proti rizikům zítřka ani pro nás, ani pro celou západní civilizaci, která už ve své většině (a zvolna už na obou stranách Atlantiku) tuhle pravdu pochopila a doufá v silnou, svébytnou, kompaktní Evropu, schopnou uplatnit svou váhu jak v globální politice, tak ve svých členských zemích.
