V předvečer summitu NATO v Bukurešti se i ve francouzském tisku - jinak dost laxním v otázkách evropské, případně euroamerické obrany - objevily články shrnující francouzské postoje k jednotlivým aspektům této tematiky. Vzhledem k tomu, že současný francouzský prezident se od své inaugurace několikrát ve svých projevech výrazně odlišil od přístupu, který měl k NATO a k evropské obraně jeho předchůdce, Jacques Chirac, stojí za to si spolu s francouzskými deníky položit otázku, do jaké míry bude hlas Nicolase Sarkozyho v Bukurešti slyšet, nebo případně do jaké míry jeho představy ovlivní budoucnost obranné strategie Evropy a euroatlantického společenství.
„Evropa musí dosáhnout vlastní obranyschopnosti“
To bylo jedno z hlavních prohlášení, které francouzský prezident učinil na společném zasedání obou komor britského parlamentu. Zachoval se přitom velmi vyváženě - jak by řekl český veřejnoprávní novinář - neboť to pronesl v jedné větě s ujištěním, že přátelství Francie vůči Spojeným státům americkým je opravdové. Zvyšování vojenské váhy Francie a přesvědčování Evropské unie o nutnosti vybudovat vlastní obranu, s vlastním hlavním stanem a - tedy v žargonu NATO - s vlastním strategickým plánováním, je jedním z pravidelně deklarovaných cílů francouzského prezidenta.
Ale potíž s francouzským prezidentem je stále častěji v nesnadnosti odhadnout formu, rozsah i smysl, jaký bude nakonec mít realizace jeho deklarací. Nelze například s jistotou tvrdit, jak jsem někde četl, že jeho rozhodnutí vyslat do Afghánistánu další tisícovku francouzských vojáků má na nadcházejícím summitu NATO nebo někdy později pomoci prosazovat tyto Sarkozyho záměry směřující - v souladu s jinými jeho myšlenkami - k posílení globální role Evropy.
Opozice - nejen levicová - říká, že tomu tak není, že je to jen další Sarkozyho gesto vůči Washingtonu, další krok k upevňování atlantismu ve francouzské politice, další krok v řadě těch, kterými Sarkozy - třeba i nevědomky - připravuje Francii o její specifickou pozici v debatě o obranné strategii západního světa v globálním kontextu, a o obranné strategii Evropy v kontextu transatlantického partnerství. Právě před chvílí (v pondělí večer na TF1) se v podobném smyslu proti vyslání tohoto nového francouzského kontingentu do Afghánistánu vyjádřila Segolène Royalová, neúspěšná Sarkozyho protikandidátka v prezidentských volbách, ale stále ještě úspěšná politička.
Spíš než co se odehrává na francouzské vnitropolitické scéně, nás ovšem bude zajímat, co se v této souvislosti odehraje na summitu NATO. Pravděpodobně se právě tam ukáže, zda Američané - a spolu s nimi Britové - jsou ochotni akceptovat myšlenku, že stavět na nohy evropskou obranu neznamená podrážet nohy NATO (nebo Washingtonu), nebo zda se stane pravý opak, že totiž Sarkozy ze všech svých originálních myšlenek nakonec dokáže realizovat jen tu, která spočívá ve sbližování Paříže s Washingtonem a ztotožňování francouzské zahraniční politiky s globální politikou současného amerického prezidenta.
Náš problém a jejich problém
Evropská obrana ve své dvojí podobě (v rámci NATO a mimo NATO) nebude samozřejmě hlavním tématem bukurešťského jednání. Možná se prodiskutuje hlavně v kuloárech. Zároveň to nebude téma, které bychom nějak výrazně vnímali my u nás doma. Budeme mít v Bukurešti svoje téma: americký radar v Brdech. Francouzi, zainteresovaní - dokonce hospodářsky, v oblasti zbrojního průmyslu - na obranné politice Evropy, a jejich prezident, zainteresovaný možná úplně nejvíc na postavení Francie po boku Ameriky, mohou ale tématu radar přikládat jiný, o dost menší význam než většina české veřejnosti, nebo - musím to říci odděleně - jiný a menší význam než česká zahraniční politika. Už proto, že francouzská média téma radaru v Brdech a antiraket v Polsku od počátku takřka nereflektují. Pokud se rozhodnutím o radaru v Brdech napíše další kapitola historie střední Evropy a naší země, zdá se mi (teď a tady, ve Francii), že Francouzi to v té chvíli ani nezaznamenají. Budu rád, pokud to jednou budu muset odvolat.
(Napsáno ve francouzském Evry dne 31. 3. 2008)
