Už několik dnů diskutuji sám se sebou, zdali mám právo vyslovit se ke společenskému významu moderní architektury, když nemám ani nejmenší školní vzdělání v tomto oboru. Ale architektura má přece sloužit veřejnosti a sám sobě k tomu dávám určitý bonus, že pocházím ze stavitelského prostředí a na své cestě životem a světem jsem vždy právě moderní stavby vnímal velmi citlivě.
Různé pohledy na moderní architekturu
Vím tedy dost dobře, že jakoukoliv architekturu je nutné posuzovat z několika hledisek. Vedle estetického dojmu je to i potřebná účelnost dané stavby a pak také samozřejmě její pořizovací cena. Pokud jde o tu estetickou stránku, není důležitý jen vnější, ale také vnitřní vzhled a samozřejmě i umístění. Například vysoce oceňovaná Hubáčkova stavba na Ještědu vítězí právě svou vnější estetickou kvalitou umocňující krásným útvarem přirozenou špici hory nad Libercem dominující s celým svým hřebenem široké oblasti Čech. Trochu slabším prvkem v celé té nádheře se mi zdál vnitřek stavby, kde se už esteticky užívá převážně jen onoho krásného výhledu. Přitom není pochyb, že technický účel vysílače tato konstrukce splňuje.
Dobrým příkladem celkové harmonie je chrám Nejsvětějšího srdce Páně na Náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze, který ve 30. letech minulého století postavil slovinský architekt Josip Plečnik. Zvenčí velmi pozoruhodná a do vhodného prostoru umístěná stavba upoutá i esteticky hodnotnou jednoduchostí vnitřku s velmi zajímavým stropem. Naproti tomu v Berlíně na konci Kurfürstendammu hned vedle dost ošklivého památníku císaře Viléma stojí stavba evangelického kostela, která zvenčí neupoutá ničím. Vstupte však dovnitř a vejdete do skutečného chrámu, nejen Božího, ale i moderně architektonického. Ten zázrak spočívá v užití drobných skleněných stavebních prvků po celých třech stěnách vnitřního prostoru. Jsou s úžasnou citlivostí sestaveny podle nejrůznějších odstínů modři do fascinující harmonie této barvy, která zejména při slunečním svitu zvenku vytváří zcela nezapomenutelnou atmosféru umocněnou navíc jedinou čelní dekorací, a to velkou figurou Krista, jehož kříž vlastně vytvářejí rozepjaté paže, jimiž jako by vás chtěl pojmout do své náruče.
Opačný rozdíl mezi vnějškem a vnitřkem jsem zažil u slavné opery v Sydney. Zvenčí skutečně jeden z divů světa, kde nejde jen o čistě architektonický nápad oněch známých plachet či křídel, ale svůj význam zde má i umístění stavby na prostoru obklopeném mořem. Hlavně však – a to vám žádné zobrazení toho objektu neukáže – je tu i nepopsatelné sluneční osvětlení, tak typické pro toto australské město. Nikdy jsem však nečetl cokoliv o vnitřku opery. Účel, myslím, splňuje, alespoň po stránce akustické, ale estetická kvalita je natolik konvenční, že zvláštní pozornost nevzbuzuje.
A zase pravý opak – takzvaný skalní kostel v Helsinkách. Zvenčí skoro nic, jen jakýsi travnatý kopeček s nenápadnou věží. Sejdete však po schodech dolů a dostanete se do architektonicky skvěle využitého jeskynního prostoru zařízeného opět po protestantském způsobu velmi jednoduše. Náhodou jsem tam zažil koncert amerického gospelového souboru a znovu jsem si uvědomil, že architektonický dojem může skvěle dotvořit i vhodná hudební složka. To jsem už před tím poznal v památníku na tureckou genocidu Arménů umístěném na návrší nad Jerevanem, kde několik lichoběžníkových panelů vytváří architektonický útvar s otevřeným nebem a hlavní estetický dojem tam vyvolává nepřetržitě znějící hudba, která přichází jako shůry a od té prosté architektury se odráží do uší i duší návštěvníků.
Už v případě sydneyské opery jsem se zmínil o estetickém účinku okolní vody na moderní architekturu. A zde musím aspoň letmo vzpomenout překrásné galerie slovenského umění nazvané příznačně Danubiana. Na poloostrově nedaleko Bratislavy připomíná loď nesenou Dunajem na gabčíkovské přehradě. –Typické vodní stavby jsou ovšem mosty. Ale u nich se někdy může vysoká estetická hodnota míjet s účelem stavby. Zde mám na mysli hlavně překrásný nový most v Ústí nad Labem, který stál pět miliard korun a vede zatím od neprostupné skály do málo frekventovaných míst nad městem.
Ve světě však nacházíme neuvěřitelné stavby ještě docela jiného druhu, o nichž se nikde moc nepíše a nad jejichž krásou člověk užasne, až když se k nim dostane. Mám na mysli třeba obrovitý šedesát metrů vysoký oblouk nad americkým městem St. Louis, postavený na paměť toho, že odtud vycházela slavná cesta na severozápad. Účel toho oblouku je nejen pamětní, ale i ten, že formované kabiny uvnitř té odvážné konstrukce vás dopraví až na vrchol, kde se otevře jedinečný pohled na soutok řek Missouri a Mississippi.
Určitě jste pochopili, že k tomuto rozsáhlému exkursu mě inspirovalo vítězství návrhu britsko-českého architekta Jana Kaplického na stavbu nové budovy Národní knihovny. Z oněch určujících složek, které jsem uvedl na začátku, by mi nejméně vadily předpokládané náklady ve výši asi dvou miliard korun. Vždyť jde o tolik potřebnou stavbu určenou stále hlásané prioritě všech vlád – totiž vzdělání. Je to sotva desetina nákladů na některé více než pochybné zbrojní zakázky. Pokud jde o umístění na okraji letenské pláně, není to prostor příliš reprezentativní už vzhledem k dosavadní cirkusové či komunistické minulosti. Ale třeba právě ta exkluzivní stavba by na takové věci časem pomohla zapomenout. Pokud jde o vlastní účel objektu, zdá se, že architekt na něj hodně myslel a ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek má jen drobné připomínky.
Takže zatím nejvíc námitek se ozývá proti vnější podobě budovy, která je odpůrci přirovnávána buď k chobotnici, nebo ještě pohrdlivěji dokonce ke zmuchlanému kapesníku. Ale i kdyby tito zastánci konvenční přímkové či jen mírně zaoblené architektury měli ve své kritice pravdu, myslím, že právě na Letné nebude tento objekt hyzdit Prahu jako nehezký a rozměrově nadsazený žižkovský televizní vysílač nazvaný kdysi Husákovým prstem. Troufám si tvrdit, že nová knihovna tak vtíravě působit nebude.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6