Po neblahých zkušenostech z totalitních režimů se ani nemůžeme příliš divit, že právní vědomí této společnosti je značně otupeno. Ale není to jen tím, že na rozdíl od takové Velké Británie, kde mají stále stejný státní útvar a právní řád, se u nás jen za posledních sto let vystřídalo takových útvarů osm. Ale ono už i samo právo skrývá v sobě tolik záludů, že rozsudky soudů v různých instancích se i v právně stabilních společnostech od sebe diametrálně liší. Někdy k tomu stačí jen tolik, zdali se na případ díváme pohledem přirozené spravedlnosti, nebo se pevně držíme litery zákona.
Právo a jeho záludy
Do toho přirozeného pohledu však často vstupují emoce, které na příslušný objekt právního – zpravidla trestního – řízení vrhají subjektivní sympatie či antipatie.. Čestmír Čejka, častý mluvčí Konfederace politických vězňů, nemůže pochopit, že osoba pro nás rodilé antikomunisty tak odpudivá, jako je Pavel Minařík, mohla být nyní Nejvyšším soudem prohlášena za nevinného. Tentýž Čestmír Čejka před lety na mou otázku odmítl uznat, že Rudolf Slánský byl z hlediska čistého práva popraven stejně nevinně jako Milada Horáková, zatímco za zločiny, které skutečně spáchal, nebyl nikdy souzen a odsouzen – i když by to z hlediska politické hygieny bylo důležité provést i způsobem in memoriam.
Ještě nápadnější jsou rozpaky Konfederace politických vězňů nad případem Záviše Kalandry, který byl pověšen ve stejný den jako Horáková, snad i na stejné šibenici, jen o pár minut dříve. Ten den, 27. červen, je v kalendáři označen jako den významný, zasvěcený památce obětí komunistického režimu. Ale týká se to také někdejšího trockisty Kalandry, když žijící někdejší trockista Petr Uhl nesmí být členem Konfederace politických vězňů, kde je dokonce označován za nepřítele číslo 1, ačkoliv si za komunistů odseděl devět a půl roku, což je třikrát víc než současná předsedkyně konfederace?
O podobných věcech se v minulých dnech mluvilo na zasedání Masarykovy dělnické akademie i zásluhou bývalé ministryně Květy Kořínkové, která shodou okolností měla po listopadu 1989 za náměstka právě Čestmíra Čejku. Bylo tam také připomenuto, co znamenal i historik Karel Bartošek, že totiž podle svědectví Marie Švermové se s ní Milada Horáková po válce radila, zdali by také neměla vstoupit do KSČ. Nevím, zdali je to pravda, ale i kdyby – stala by se tím Milada Horáková někým jiným, než byla, obzvláště kdyby tak jako tak skončila na šibenici?
Jak vidno, sympatie, antipatie a stranictví jsou rychle proměnné hodnoty a do právního posuzování věcí by neměly vstupovat. Ono i tak je v právu dost záludů. Třeba úmysl a účinek. Pamatuji dva dávné případy, které možná stojí za připomenutí právě v souvislosti s novodobým Pavlem Minaříkem. V tom prvním případě zvrhlý syn se po zralé úvaze rozhodl zabít svého otce. Učinil tak v noci střelbou do hlavy – úmysl tedy nade vše jasný. Pitva však ukázala nade vší pochybnost, že otec už několik hodin před tím zemřel na jinou věc, takže onou střelou zabit nebyl. Nezdárný syn pak byl – alespoň tenkrát – souzen jen za hanobení mrtvoly. Ovšem i tak se dodnes mohou názory právníků v takovém případě rozcházet. –
Druhý případ byl ještě zajímavější: Mladá žena si vzala bohatého starce v naději, že brzy po něm bude dědit. Stařík si to po čase uvědomil, a aby si své podezření ověřil, postavil na viditelné místo lahvičku s lebkou a zkříženými hnáty s nápisem JED. Dovnitř nalil neškodnou tekutinu s výraznou chutí a jen čekal, kdy se mu ta chuť objeví v kávě. Když žena neodolala a nastražené léčky použila, stařec zajásal a běžel na policii oznámit pokus o zavraždění. Žena se k tomu skutečně přiznala, jenže vražedný prostředek byl zcela neúčinný, a tak se nic nestalo.
Obě tyto skoro anekdoty jsou dost podobné případu Minaříkovu. Jeho úmysly byly zcela jasné - teroristický útok proti Svobodné Evropě, únos dítěte a případná vražda nepohodlného člověka. Toto vše ovšem neprovedl, jen navrhl svým nadřízeným na vnitru v Praze. Přitom byl dokonce tak ohleduplný, že do tohoto návrhu zahrnul i telefonické varování, aby byly uchráněny lidské životy. V Praze ovšem došli k názoru, že provedení tohoto návrhu se politicky nehodí, a tak skutečný útok na československé oddělení se pak později udál zřejmě nezávisle na nějaké Minaříkově iniciativě.
Opět tedy stejný problém – úmysl jasný, účinek žádný a právníci rozděleni, protože nelze přehlédnout, že před třinácti lety Minařík byl odsouzen ke čtyřem letům. Po dlouhém přehazování spisu následujícím jeho odvolání z toho nyní vyšel právní názor Nejvyššího soudu a nám, kteří všemi čivy cítíme, že je to tak podle přirozeného citu pro spravedlnost špatně, nezbývá nic jiného, než před nejvyšším právním názorem se zaťatými zuby srazit podpatky a myslet si nadále svoje. Jen ještě připomeňme, že za nepříjemnosti, které Minařík skutečně způsobil lidem píšícím do Svobodné Evropy, nebyl nikdy ani zažalován. Teď už je to nejspíš dávno promlčené.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.