Takže bylo rozhodnuto: asi budeme chtít olympiádu. Věru, na první pohled krásná představa – nad Prahou a i nad ostatní republikou (neboť, kde by se v matičce kupříkladu jachtařilo?) zavlaje vlajka s pěti kruhy, mladí lidé budou čestně bojovat, ale pro sportovní soupeření nezapomenou na vzájemné přátelství a solidaritu…
Nějak takhle si to představoval baron Pierre de Fredi Coubertin, když se rozhodl navázat na ušlechtilá antická olympijská střetávání, při nichž se dokonce odmlčovaly zbraně. Ovšem ve skutečnosti to bylo docela jinak: už v té slavné antice činily se ve jménu vítězství všelijaké podrazy, boje provázaly spory a kupříkladu mluvit o amatérismu byl by v této souvislosti naprostý nonsens. Antičtí závodníci si sportováním přivydělávali poměrně slušně. A v těchto souvislostech se nechce věřit, že by před závodem nepoužívali nějaké dopingové rostliny a že by se neuplácelo. V činnosti, v níž se pohybují hmotné statky v podobě odměn, vždycky objevíme korupci. Tedy o vysněné čistotě olympijských her sotva hovořit. V souvislosti s těmi moderními už vůbec ne. Skandály táhly se s nimi od jejich počátku. A už řečená korupce jakbysmet.
Když se o případných českých olympijských hrách diskutovalo, byli nesouhlasící nazýváni škarohlídy. Také lidmi málo hrdými na schopnosti svých spoluobčanů. I dostalo se jim přízviska peciválů, kteří nechtějí riskovat nic velkého. Ovšem přes to stále člověku pochybovačnému vyvstává řada otázek. A třeba řečená korupce je jednou z nich. Olympijské hry v zemi s masivně rozbujelým tímto zlořádem, to je pro všelijaké podvodné pytlíkování rybník jako hrom. Představme si ta všelijaká výběrová řízení, konkursy, soutěže… To se to bude kapsovat! A další problém: naše společnost navykla si hodně na dluhy. Máme ten veliký, společný, vycházející na hlavu přes sedmdesát tisíc. A protože se státní život na dluh jeví zatím spokojeným, zadlužujeme se fest i soukromě. Jsme společností dlužníků a dluhů. Olympijské hry něco stojí a mám obavy, že se v souvislosti s nimi též dost a dost zadlužíme. Vždyť dlužení stalo se stylem života. Také kolem nás v mnoha směrech panuje šlendrián. Zlaté české ručičky jaksi stále příliš nefungují. Spíš se uplatňují spolu seč zlatými českými mozečky ve všelijakých vyfikundacích, zaměřených na oholení bližního.
A to je jenom několik námitek proti olympijským hrám v Praze zvlášť a v Česku vůbec. Zdali je touha po jejich uspořádání u všech upřímná a nezištná. Jestli za ní nevidí cestu, jak přijít k snadným penězům. Včetně penízků, které se kutálí do mnoha kapes při veřejných zakázkách. Můžeme na sebe také uvalit zadlužení na dlouhý čas. Stavby, které tu po OH zůstanou, budou se pomalu měnit ve zbořeniště, protože nebudeme umět je využít. Navíc budou postaveny hala bala. A zda umíme být pohostinní? Zatím příliš ne, připomeňme mnohé pražské přičinlivé taxikáře a číšníky. I zoufalé cizince, jimž nikdo neumí odpovědět na prosté otázky, neboť ti ignoranti zahraniční se nenaučili česky. Věru, mnoho je toho, co varuje před pořádáním takového monstrpodniku, jakým jsou olympijské hry. Ovšem na straně druhé: i kdyby nám je přiklepli, hned tak tu nebudou. Potrvá to, než zaplane v Praze olympijský oheň. Třeba se do té doby oddlužíme, porazíme korupci, staneme se společensky odpovědnějšími, zbavíme se zlodějíčků mezi námi a naučíme se alespoň jeden světový jazyk. Ba možná, než tu začnou olympionici závodit, změní se Česká republika v ráj a jejím obyvatelům narostou bělostná křídla, Pražákům s růžovými puntíky. A až to sportovci spatří, změní ze Šavlů na Pavly, přestanou dopovat a švindlovat a olympijské hry budou takové, jak si je jejich zakladatel vysnil. A Praha tak změní k lepšímu celý svět. Jako už mnohokrát v jeho historii! Víme o tom přece svoje!
