Česká vláda chce ukončit dohodu z Melku. Podle ministrů všechny úkoly, které před sedmi lety vyplývaly v oblasti životního prostředí a kvůli nimž vznikla, byly prakticky splněny. Rakouská vláda nevznesla po celou tu dobu žádné zásadní námitky k vlivům temelínské jaderné elektrárny na životní prostředí.
Je tedy čas přejít v oblasti jaderné bezpečnosti mezi Českem a Rakouskem do režimu standardní mezinárodní informační dohody. Zní to vcelku logicky. Navíc se na tom dohodne poměrně značná část našeho politického spektra ve shodě na místní poměry až dojemné. Ostatně už v únoru se Mirek Topolánek domluvil s rakouským kancléřem Alfrédem Gusenbauerem, že obě vlády začnou jednat o informační dohodě, která by na Melk volně navázala. Také má vzniknout společná česko-rakouská parlamentní komise, dohlížející na bezpečnost provozu jaderné elektrárny Temelín.
Ovšem část rakouské politické scény označila iniciativu naší vlády na ukončení melkské dohody za jednostranný krok. Některé otázky prý zůstávají otevřené. Samozřejmě, že se rozvlnila i hladina nevládních rakouských iniciativ. Ty tvrdí, že v jaderné elektrárně dosud nebyly odstraněny závažné bezpečnostní nedostatky. Rakouští odpůrci „jádra” označili ustavení komise za “zdržovací manévr”, který jednání pouze zpolitizuje. Chtějí pokračovat v blokádách a protestech.
Pozoruhodné je, že další vzruch kolem Temelína se objevil právě o výročí černobylské katastrofy. Před jedenadvaceti lety výbuch čtvrtého bloku tamní atomové elektrárny zabil tisíce lidí a zamořil rozsáhlá území. Samozřejmě: srovnávat Temelín a Černobyl by byla čirá demagogie a házet je na stejnou misku je podle znalců nepřípustné. Nicméně iracionální část lidské duše taková srovnávání chtěj nechtěj užívá. A zazní-li k tomu ještě informace, že jaderná elektrárna Temelín měla za pět let 166 poruch, a připomeneme-li si opakovaný únik radioaktivní vody v nedávné době, nevysvětlitelná nejistota zesílí.
Pravda, odborníci upozorňují, že žádná porucha neměla vliv na bezpečnost lidí ani na životní prostředí. Také prohlašují, že černobylský tragédie byla způsobena především lidským selháním a zpupností. Že temelínské jištění je mnohem bezpečnější. Ovšem tajuplnost podivuhodně silné a nevyzpytatelné energie v mnohých vyvolává stále pochybnosti. Jakoby zněl Faustův odkaz: „Vyvolal jsem duchů, jichž se nemohu zbýti!” Jsme my, lidé, schopni zvládnout všechny síly, které jsme uvedli v život a jež používáme jako Aladinova džina, dříve po tisíciletí ukrytého v zaprášené láhvi? Jsem přesvědčen, že obava mnohých – pro ostatní většinu tak iracionální – z jaderné energetiky je způsobena právě touto nejistotou. Ne strachem ze samotné mohutné energie, ale bázní z člověka, který je přesvědčen, že je schopen zvládnout a ovládnout všechno. Připomeňme z Haškova Švejka sice posměšné, ale vskrytu naléhavě varovné: “Člověk si myslí, že je génius, ale je hovno, pánové!”
Proto mi nepřipadají jako všeliké protijaderné iniciativy tak protivné, vlezlé, naivní, ba pitomé, zdržující, otravující, nekompetentní, neodborné a kdoví ještě jaké. I v tak věcně politické debatě jako je ta o Melku a o parlamentní komisi, neměli by odpovědní zapomínat na tu zdánlivě iracionální obavu z lidské nedostačivosti. Proto je v pořádku, když jim ji občas někdo připomene. Byť i způsobem, který je jim nemilý.
