Osmá Národní svatováclavská pouť se i přes nepřízeň počasí vydařila. Opravdu jsme si „nenechali napršet dovnitř“, jak vybízel jeden ze čtenářů webu ČT24. Přispěla k tomu i moudrá promluva pražského arcibiskupa Dominika Duky a uvážlivá slova prezidenta republiky Václava Klause. Účastníci slavnostní bohoslužby ve Staré Boleslavi a televizní diváci si jistě také všimli, že vedle knížete Václava byla v čele obřadního stanu znázorněna i Panna Maria s dítětem Ježíšem – tzv. Palladium země České. A je to právě tento „ochranný obraz“, který byl po staletí cílem národních poutí do Staré Boleslavi.
V moderní době je tradice uctívání mariánského symbolu ochrany země spíše ve stínu svatováclavské úcty. Přitom o Palladiu země České toho víme víc než o životě sv. Václava. Nevelký reliéf Madony s dítětem z tzv. korintské mědi k nám podle legendy přinesl sv. Metoděj. Ten daroval reliéf ke křtu sv. Ludmile a po její mučednické smrti jej zdědil její vnuk Václav, jehož vychovala v mariánské úctě. Václav měl reliéf Bohorodičky s Ježíšem u sebe i ve chvíli své smrti. Aby se nedostal do rukou jeho vrahů, Václavův služebník Podiven jej ukryl na neznámém místě poblíž Staré Boleslavi. Teprve kolem r. 1160 ho jakýsi rolník vyoral na poli. Byl uložen v kostele sv. Václava a později umístěn v malé svatyňce na místě nálezu. Třebaže věrohodnost této legendy je sporná, o pravosti reliéfu svědčí expertizy, které potvrdily jeho složení ze slitiny kovů – zlata, stříbra a mědi – známé ze Středomoří, odkud přišli věrozvěsti Cyril s Metodějem. Podle odborníků byl původní výjev na reliéfu zřejmě poškozen v husitských válkách a později opraven do dnešní podoby. V srpnu r. 1609 byl tento vzácný reliéf prohlášen Palladiem země České. Po celá staletí pak přicházely do Staré Boleslavi proudy poutníků navštívit místo mučednické smrti sv. Václava a zároveň se poklonit Palladiu.
V průběhu 17. století měl reliéf bouřlivé osudy. V r. 1632 obraz uloupili sasští důstojníci a věnovali jej plukovníku Vavřinci Hoffkirkovi. Ten nenáviděl Rodičku Boží a přibil její obraz na Staroměstském náměstí naproti šibenici hřebem k židli. Dodnes jsou na reliéfu stopy po díře na krku Panny Marie, nyní zakryté šperkem. Jako válečnou kořist odvezl Hoffkirk Palladium do Lipska, odkud se vrátilo do Čech až po vyplacení obrovského výkupného 100 tisíc zlatých. Slavnostního navrácení do Staré Boleslavi v září 1638 se zúčastnil i císař Ferdinand III. Jen o rok později vtrhli do Staré Boleslavi Švédové, Palladium však bylo včas přeneseno do Prahy a svěřeno Brigitě z Lobkovic, která jej vzala s sebou do Vídně císařovně Marii Anně. Tam byl reliéf doplněn vzácnými perlami, drahokamy, zlatem a ebenem, dovezenými z Indie.
Do Staré Boleslavi se Palladium dostalo až po osmi letech, ale už roku 1648 se Švédové opět blížili k české zemi, takže bylo znovu převezeno do Prahy a uloženo v chrámu sv. Víta. Po dobytí a třídenním plenění Prahy se Švédové zmocnili i Palladia, neměli ho však dlouho. Postarala se o to opět Brigita z Lobkovic, která přiměla švédského velitele Karla Gustava, aby staroboleslavský obraz zaslal do Vídně jako dar k nadcházejícímu jednání o míru. Palladium se brzy slavnostně vrátilo do Staré Boleslavi a po uzavření Vestfálského míru už nikdy neopustilo českou zemi. Za německé okupace bylo tajně zazděno a nahrazeno přesnou kopií. Po osvobození Československa v r. 1945 bylo Palladium k poděkování Panně Marii za ochranu země uctíváno desetitisíci věřícími v mnoha pražských chrámech, nemocnicích a ústavech. Počínaje dubnem 1950, kdy ze Staré Boleslavi byli vyhnáni redemptoristé, začíná význam tohoto poutního místa prudce klesat a teprve po pádu komunistického režimu počty poutníků zase vzrůstají.
Vedle lebky sv. Václava (jediného českého světce ve světovém římskokatolickém kalendáři) je Palladium země České druhou nejvýznamnější relikvií spojovanou s českou státností. Nadto je výrazem úcty k matce Ježíše Krista a symbolizuje obrat, který ve vztahu k ženě přinesl mariánský kult. Z prosté židovské dívky, která lidem dala Božího syna, se stal symbol rytířské kultury, spravedlnosti a víry. To předznamenalo i významné změny v sociálním postavení středověké ženy. Ve 13. a 14. století dokonce hrozilo, že význam Panny Marie v lidovém uctívání převýší význam Ježíše Krista, takže katolická církev začala mariánskou oblibu sama brzdit. V barokní době se Panna Maria stala spíše symbolem mateřství, neboť zosobňovala rysy, které Kristus jako muž mít nemohl. Mariánský kult se znovu rozvinul a získal ještě lidovější charakter. Maria začala být chápána nejen jako matka Kristova, ale jako Královna nebes a univerzální matka všech. Úcta k ní se rozšířila po celém tehdejším světě a přes výhrady zejména protestantských církví má své opodstatnění dodnes.
Je zajímavé, že Václav Klaus před 17 lety jako český premiér ostře odsoudil televizní přenos církevních oslav slovanských věrozvěstů a nyní se sám pilně zúčastňuje svatováclavských poutí přenášených veřejnoprávní televizí. Zatímco Panna Maria mu v r. 1993 nebyla dost dobrá jako duchovní ochránkyně nové České republiky, teď přijímá kopii jejího ochranného obrazu – Palladia země České – s viditelnou vděčnosti a možná i pokorou. Že by také na něj zapůsobil kult „globální“ Matky?
