Kolem zřízení Ústavu paměti národa se rozvinula obšírná diskuse a překvapivě se ukazuje, že mnozí soudní lidé, kteří rozhodně nepatří mezi případné husy tímto zamýšleným ústavem potrefené, nejsou jeho vzniku příznivě nakloněni. Jejich námitky právem vycházejí z obav, že by tam do věcí zasahovali politici, kteří už si předem vyhrazují právo jmenovat do řídících a dozorčích orgánů osoby podle svého výběru. Vzhledem k tomu, že takto koncipovaný Ústav paměti národa se má zabývat ještě žhavou nedávnou minulostí týkající se i mnoha žijících lidí, je toto politické nebezpečí tím větší.
Ovšem ani námitka, že ke zkoumání minulosti by mohla stačit stávající historiografická pracoviště, tak docela neobstojí, protože i tam je stále příliš mnoho bývalých komunistů, kteří sice možná pozměnili své postoje k politické nesvobodě, již kdysi spoluvytvářeli, ale mnohdy se nedokázali vymanit z bludů obecně socialistických, takže ještě ani nezačali přemýšlet o komunistických zločinech v oblasti hospodářské. Totální znárodnění či devastaci soukromého zemědělství zatím nestavějí do jedné řady se zločiny trestně právními, které nakonec postihovaly i je osobně nebo jejich soudruhy. Bude asi vyžadovat ještě mnoho času, než se pohled na naši nedávnou historii zobjektivizuje a odpolitikaří, takže je vskutku oprávněná obava, že ohlášená koncepce nového Ústavu paměti národa by takový vývoj mohla spíš zpomalit a zkomplikovat.
Přesto všichni cítíme, že paměť národa by se měla pečlivě udržovat a bránit skleróze. Pro zjednodušení bychom zatím měli za onen národ považovat nás Čechy a nezaměňovat tak slovo národní za státní či územní, jak to pojímají třeba Američané. Jde nám tedy v tuto chvíli jen o etnickou skupinu hovořící česky a vytvářející v tomto duchu a jazyku i svébytnou českou kulturu. A možná, že právě větší zdůrazňování národní paměti ve věcech kulturních by mohlo zmírnit nebezpečné politické rozdělení národa na komunisty a nekomunisty, které s sebou vláčíme už osmnáctý rok po převratu a které nějaké nové zveřejňování estébáckých spisů může jen dále jitřit, aniž by dávalo záruku nějaké spolehlivé pravdy.
Potíž je v tom, že mnozí nositelé kulturní paměti národa v různých vlnách emigrovali a v jejich potomcích se české vědomí a česká kultura ztrácí. Tento i demograficky vrcholně nebezpečný jev neskončil ani listopadem 1989 a kultivovaní lidé s potenciálně kultivovaným potomstvem odcházejí i nyní ve větším počtu, než by se natrvalo vraceli emigranti dřívější. Jeden mladší chemik říkal ve čtvrtek ráno v rozhlase, jak si v Americe pomalu zvyká na to, že si tam nemůže zvyknout. Považuje však za nutné zůstat tam hlavně kvůli svým dětem, které by prý tady ze svého platu neuživil. Toto jeho tvrzení však vzápětí zpochybnil náš významný biochemik Václav Hořejší, který argumentoval značně se zlepšujícími finančními i pracovními podmínkami, z nichž právě onen mladý chemik odešel. Bohužel však ani profesor Hořejší nemluvil o té národně-kulturní ztrátě, kterou tato země životním rozhodnutím onoho vědce utrpí nepřítomností jeho dětí v jejich přirozeném jazykovém a kulturním domově.
Vzhledem k obecnému úpadku kulturnosti jsou takovéto ztráty nenahraditelné a tím, že oslabují kulturní základnu národa, oslabují i jeho paměť. Neboť valná většina české kultury se udržuje v této zemi. Je jen několik českých neverbálních umělců jako Dvořák, Janáček, Martinů, Mucha nebo Kupka, jejichž jména i za hranicemi šíří dobré jméno našeho národa. U některých se však o jejich češství ani neví. Cizí turisté mi nikdy nechtěli věřit, že jejich Rosamunde, či Roll out the Barrels je česká polka Škoda lásky vzniklá na Zbraslavi a že režisérem Oscary ověnčeného Amadea byl také Čech. Otázka je, zdali Kanaďané považují za českého spisovatele Josefa Škvoreckého či Francouzi Milana Kunderu, když oba už dávno česky psát přestali – a co horšího, zdali jejich cizojazyčně psané knihy můžeme zařadit do národní paměti České literatury.
Jakkoliv s naší integrací do Evropské unie musíme přijímat za svůj stále větší podíl vrcholných děl ostatních národních kultur a musíme být hrdi na to, že v naší Praze byl doma i geniální německy píšící Žid Franz Kafka, nikdo jiný než my zde žijící není povolán k tomu, aby uchránil hodnoty naší kultury pro další generace. Vážné varování najdeme těsně za našimi severními hranicemi. Tam už se místní kultura udržuje jen díky péči doslova několika nadšenců. Na této tenké nitce kulturní paměti tak visí i poslední zbytky národního vědomí Lužických Srbů.
U nás na tom samozřejmě tak zle nejsme, ale mluvíme-li o paměti národa, pak bychom ji spíš měli stavět na skutečně vysokých a mnohdy nesmrtelných hodnotách naší kultury než na pomíjivých konfliktech politických. A možná, že právě kulturní vhled by nám velmi účinně pomohl posílit i paměť politickou a osvětlil by nám i tam různé věci, které jsme dosud plně nepoznali.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
