O zemřelém spisovateli Janu Benešovi, který encyklopedii Kdo je kdo v České republice nestál za osobní heslo, jsem intenzívně myslel právě po celý týden, který uplynul od jeho smrti. Přišlo mi až neuvěřitelné, že on – bytostný amerikanofil – si vzal život právě ve chvíli příprav oficiálního oslavování Ameriky a jejího nejvyššího představitele. Z jistých náznaků se dá soudit, že to mohlo být Benešovo východisko z nějakých zdravotních těžkostí a obav.
Jaká podobnost s úmrtím Pavla Tigrida, který ovšem dospěl ke stejnému závěru života až když byl o patnáct let starší než byl teď Beneš. A patří k paradoxům české literárně - politické historie, že to právě mezi těmito dvěma obdivuhodnými muži jaksi neklapalo.
Jistá Benešova zatrpklost mohla ovšem mít něco do sebe. On se totiž na Tigrida z plna srdce napojil už začátkem šedesátých let a do jeho Svědectví nejen přispíval – například celým seriálem Dopisy Světlaně – ale také se snažil tento časopis u nás ilegálně šířit. Když byl odhalen, tak ho samozřejmě v srpnu 1966 zatkli a souzen byl pak společně s Pavlem Tigridem. Ten dostal dokonce víc než Beneš, podstatný rozdíl byl však v tom, že Tigrid byl pryč a Beneš šel svých pět let sedět. Naštěstí přišla doba obrodná a Antonín Novotný, který jako prezident republiky o dva a půl měsíce přežil svoje sesazení z čela KSČ, nakonec 22. března 1968 i na tuto funkci rezignoval. A téhož dne vyšel z vězení Jan Beneš, neboť jeho osobnost se odstupujícímu prezidentovi zdála natolik významná, že jí věnoval poslední akt svého prezidentování – totiž milost vězněnému spisovateli. Nu a když Jan Beneš v roce 1969 emigroval netuše, že mu zde na dalších deset let komunisté – tentokrát už Husákovi – budou zadržovat děti, měl po setkání s Pavlem Tigridem v Paříži pocit, že se mu od něho nedostalo odpovídající pozornosti a vděku. Tento určitý nelad si Jan Beneš ve své někdy až přecitlivělé duši přivezl po desetiletích zpět domů a Tigrida jednou v televizi osobně dost tvrdě napadl. Zde mohu dosvědčit, jak těžce Pavel Tigrid tuto kritiku nesl, ale ačkoliv mu ředitel televize dával prostor k odpovědi, rozhodl se, že této možnosti nevyužije a bránit se nebude.
Ve vší skromnosti snad mohu říci, že jsem se s Janem Benešem znal stejně dobře jako s Pavlem Tigridem a i když názorově jsem vždy byl blíž Tigridovi, nikdy jsem se s Benešem nedostal do sporu. Až teď, pár týdnů před jeho smrtí, jsem od něho dostal dva dopisy psané na charakteristickém hlavičkovém papíru jakéhosi Sboru československých ostrostřelců – oblastní komandatura Obořiště, což asi měla být nějaká humorná symbolika naznačující Benešovu bytostnou náklonnost k vojenství. I když patrně hlavním motivem prvního Benešova dopisu bylo jeho naštvání nad mými veřejně vyslovenými pochybnostmi o užitečnosti amerického radaru v Brdech, začíná velmi přátelským odstavcem, který zde ocituji – také proto, abych ukázal Benešův trochu naschválný styl, na němž si velice zakládal, i když to někdy znesnadňovalo přesné pochopení jeho myšlenek. Takže po adrese „Váženému pánu, panu Jiřímu Ješovi” následuje oslovení „Vážený a milý” s tímto dalším textem: „Představte si, že jsem opět navštívil Normandii a dokonce jsem se tam sešel i s vaším obdivovatelem Jendou X ze země německé. A oba se shodně namíchli neb nad pláží Omaha na hřbitově s 9 939 mrtvými Američany, průměrný věk padlých 23, kteří tam umřeli nikoli za svoji svobodu, je U.S. vlajka (je to americké území), ale na pláži samé o dva kilometry dále chybí. Ač tam hrdě vlaje mezi stožáry vítězů třeba ta dnešní slovenská. Jen proboha nebýt proamerický, že? Vztyčil jsem tam jednu mrňavou, kterou vozím v autě a z nedostatku jiných nahrávek k tomu pustil z auta „My sloužíme svému národu”… Pár kolemjdoucích mi zatleskalo. Jak zjištěno, Kanaďané.”
A teprve pak následuje odstavec druhý, ke mně ostře kritický. Tedy takto: „Bohužel, stejný dojem, jen nebýt proamerický, budí i Váš poslední příspěvek. Je, jako obvykle, báječný, až tedy na závěr, kterým jste, račte prominout, vše předcházející po …”
Když jsem smířlivě odpověděl, že své odvěké sympatie k Americe nepojímám jako náboženskou víru ve vše americké, Jan Beneš – přesně dva týdny před svou smrtí – celkem rozverně a bez nejmenší známky nějaké deprese odpověděl, že on skutečně na americkou víru přistoupil, ale ta je arciť nyní otřesena pádem dolaru, na což on jako U.S. penzista doplácí. Takže vše v dobrém Jane Beneši. Snad Vás tam někde podobný způsob smrti usmíří i s Pavlem Tigridem, člověkem stejně vzácným jako jste byl vy, který měl zajisté své chyby jako jste vy měl ty svoje a jaké máme i my – vaši vrstevníci, kteří vás oba ještě nakrátko přežíváme.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
