Ve středu v sedm hodin večer přeplnili neúměrně malé prostory pražské výstavní síně Langhans zájemci zlákaní novinovým inzerátem, který je velkými písmeny zval na veřejnou debatu "Paměť národa“ s podtitulkem "Jak zkoumat a učit komunistickou minulost“. Z takto formulované pozvánky bylo jasné, že debata se povede především kolem senátního návrhu o zřízení Ústavu paměti národa s přihlédnutím zejména k naší komunistické minulosti.
Nejde o estébácké protokoly, ale o historickou pravdu
Než se však účastníci debaty sešli, bylo všechno trochu jinak, neboť pár minut před tím Poslanecká sněmovna přijala zákon s jiným jménem ústavu a s poněkud pozměněnou náplní jeho činnosti. Řeč už není o paměti národa, ale o studiu totalitních režimů a nejde jen o minulost komunistickou, ale i nacistickou, což by se nemělo plést s fašistickou, jak to často činí hlavně levičáci.
Přítomní zapřísáhlí antikomunisté přijali schválení i takto pozměněného zákona s nadšeným potleskem, zatímco Oldřich Tůma pověřený vedením Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, který se v minulých dnech dost jednoznačně stavěl proti zřízení tohoto potenciálně konkurenčního ústavu, zde – jakožto jeden z panelistů – snad pod vlivem atmosféry v sále zachovával jen chladnou rezervovanost, ale přímo proti novému ústavu nevystupoval. To mnohem razantněji učinil jeho podřízený mladý historik Vít Smetana, který varoval před roztříštěností bádání o naší minulosti, které by na straně nového ústavu mohlo být ovlivněno i politickými názory jeho řídících a kontrolních orgánů. Ty mají být složeny převážně z osobností, které – jak se v zákonu výslovně praví – musí být spolehlivé. Přitom za spolehlivého není – jak se dočteme v dalším výkladu – považován člen nebo kandidát KSČ z doby totalitního režimu, absolvent politických, bezpečnostních a vojenských škol a školení ve státech Varšavské smlouvy a příslušník nebo zaměstnanec či spolupracovník komunistických bezpečnostních složek a snad i člen dnešní KSČM. Také tato odvážná ustanovení vyvolávala na oné středeční diskusi nadšení, i když je nutné brát v úvahu námitky, že vzhledem k parlamentní účasti svobodně zvolené KSČM a lítému odporu druhé největší strany plné bývalých komunistů to lze sotva považovat za trvale obhajitelné v demokratickém státě.
Ale tady se ptám: Bylo objektivní bádání a prezentování našich soudobých dějin zaručeno, kdy nejen mezi historiky, ale také třeba ve Svazu bojovníků za svobodu měli značný podíl – možná dokonce většinu – bývalí komunisté? Jejich postoje i v akademických institucích se projevovaly a dosud projevují značnou shovívavostí v pohledu na různé jejich bývalé soudruhy, ale třeba i na činnost dr. Edvarda Beneše. O něm tři levičáci v bývalé Poslanecké sněmovně navrhli a prosadili zákon, že se zasloužili o stát, zatímco dogmatickým myšlením povahově nedeformovaný disident, diplomat a šéf světového Pen-klubu Jiří Gruša v posledním čísle Respektu výslovně říká pravý opak – totiž že Edvard Beneš se hned dvakrát o stát nezasloužil.
Levičáci, kteří dost výrazně ovládli naše dosavadní akademická historiografická pracoviště také nikdy plně nedocení zhoubné následky znárodnění či kolektivizace, protože se dodnes těchto myšlenek tak docela nevzdali. Proto také nejsou ochotni přiznat významnou úlohu, kterou při tom po válce sehrál sociální demokrat Bohumil Laušman, v němž tito lidé spíš vidí chvilkového vítěze nad sociálně demokratickým sovětským agentem Zdeňkem Fierlingerem a pak i oběť StB. Ovšem obětmi komunismu byli nakonec i někteří vykonavatelé nejhorších komunistických zločinů. Naproti tomu falešný sociální demokrat Fierlinger, který svou stranu přivedl do smrtelného objetí KSČ a tím ji u nás na 40 let zlikvidoval, šťastně dožil ve vysokých komunistických funkcích 85 let a čirou náhodou zemřel 2. května 1976, tedy na den přesně 31 let před tím, než byl u nás odhlasován zákon o zřízení ústavu ke studiu právě těch věcí, na nichž se on tak výrazně podílel. Zatím se však nezdá, že by ideoví otcové tohoto ústavu přemýšleli o zkoumání a předávání veřejnosti právě takovýchto poznatků o podílu našich předních politiků na nedávné historii této země, ale mnohem spíš to vypadá tak, že se jeho pracovníci budou znova a znova pídit po obsahu estébáckých protokolů. Těch se pak dá užívat velmi účelově k jednostranné diskreditaci hlavně dosud žijících lidí, jak na to bylo velmi důrazně upozorněno třeba ve včerejším Radioforu s poukazem na nedávno probíraný případ Jaromíra Nohavici. Přitom historicky mnohem důležitější zloduch Fierlinger zatím stále zůstává stranou našeho bádání, ačkoliv si ho vzala za námět své diplomové práce sama bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, neboť správně pochopila jeho stěžejní negativní postavení v českých moderních dějinách.
Takže sám sobě musím přiznat, že je pro mne velkým pokušením představa, že by ze zkoumání a vykládání naší nedávné historie byli po desítkách let konečně vyřazeni všichni, kdo se někdy ke komunistům přihlásili. Dokonce se zdá, že to tak aspoň v tom novém ústavu bude. Jenže – a v tom jenže je zakopán pes – Edvard Beneš vydal už roku 1912 knížku nazvanou "O stranách a stranictví”, kde s neobyčejnou jasnozřivostí dokazuje, že jakkoliv jsou politické strany nezbytným předpokladem demokratického státního zřízení, samy o sobě jsou paradoxně budovány jako struktury diktátorské čili totalitní, což se tenkrát ještě neříkalo. A ve smyslu této poučky je dost pravděpodobné, že podle nově odhlasovaného zákona, který počítá s politickým způsobem jmenování vedení nového ústavu, by stranická dogmata mohla proniknout i do studia bývalých totalitních systémů a opět tu práci nějak deformovat – tentokrát třeba pro změnu zprava.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.