Sedmadvacátý červen je v současném českém kalendáři veden jako Významný den zasvěcený památce obětí komunistického režimu. Víme proč - toho dne byly vykonány čtyři rozsudky smrti v politickém procesu, který historik Karel Kaplan označil vůbec za největší. Popravena byla i dr. Milada Horáková. Ponecháme-li stranou emoce, což zejména pro nás, kteří jsme tu ušlechtilou ženu osobně znali, je velmi nesnadné, musíme i 27. červen dnes před 58 lety chladně zařadit do chronologie naší národní historie ve dvacátém století. Octne se tam v jedné řadě s událostmi, na něž se vzpomínalo minulou sobotu u příležitosti skvělého provedení Terezínského rekviem. Ostatně za války byla v Terezíně vězněna i Milada Horáková.
Tu souvislost mi umocňovala i zvláštní náhoda, že vedle mne v autobuse a pak v terezínském kostele seděla dcera dr. Jiřího Hejdy odsouzeného společně s Horákovou na doživotí. Skutečných dvanáct let svého věznění překonával tím, že vymýšlel a do své paměti ukládal překrásné sonety, které pak z oné paměti dokázal vylovit a předat světu jako důkaz, že duch a dobro dovedou zvítězit nad hmotnou bídou a organizovaným zlem.
Dnes to zní až neuvěřitelně, že tento hrůzný proces se konal pouhých šest let po nacistických zločinech v Terezíně, Osvětimi a jinde. Jenže v roce 1950 podobné hrůzy organizovali Češi, byť se sovětskými poradci v zádech. Tak se v souvislosti se všemi komunistickými zvěrstvy nutně musí spojovat i jméno mého národa a já si představuji, jak se asi cítil poctivý Němec, když i on byl spojován se strašlivými následky jedné fanatické ideologie, jíž podlehlo tolik jeho krajanů.
A teď už budu jen citovat z rezolucí, s nimiž asi nesouhlasili všichni, jejichž jménem byly odesílány, a už vůbec ne děti, za něž to psali jejich učitelé: ale i kdyby to byli jen ti, kteří ty odporné věty svými jmény podepsali, stačilo by to k ostudě národa, jehož jazykem, byť zprzněným, promluvili.
Takže dobře poslouchejte: „Státnímu soudu v Praze. My, pionýrky střední školy dívčí v Ústí nad Orlicí, mladé budovatelky naší lidově demokratické republiky, projevujeme uspokojení a souhlas nad vynesenými rozsudky, které mají zaslouženě potrestat zrádce a rozvratníky naší vlasti. Třebaže jsme mladé, pomáháme budovat naší socialistickou republiku a nesmíme dopustit, aby několik jedinců chtělo zmařit úsilí celého národa jen pro své sobecké zájmy.“ - A pak po ještě několika vášnivých větách následuje 51 podpisů.
Rezoluce dospělých však byly ještě jadrnější. Citujeme jednu další ze zmíněné Kaplanovy knihy: Závody přesného strojírenství v Pernštejně nad Orlicí poslaly Ústřednímu výboru KSČ takovýto dopis: „Kde zůstala čest těchto hnusných rozleptavačů jednoty dělnické třídy neštítících se ani spojenectví s nejpodlejšími esesáckými vrahy, kde zůstal mateřský cit těchto ženských zrůd? Je vůbec tuto smečku možno ještě považovat za lidské tvory? Je nám upřímně líto soudců a prokurátorů, které jejich povolání a funkce nutí k tomu, aby se tímto bahnem lidské spodiny museli obírati. Odvracíme se s pocitem nesmírného hnusu a žádáme pro všechny tyto sprosté zločince ty nejpřísnější tresty! Nechť poznají, že pracující si dovedou nejen výsledky své práce hájit, ale že dovedou také svého zákeřného nepřítele podle zásluhy zničit.“ Konec citátu, jehož poslední slovo bylo i písemně podtrženo. Člověka snad aby jímala lítost nad paní prokurátorkou Brožovou-Polednovou, čím se to musela zabývat.
Ne, to nebyly výlevy pomatených jednotlivců. Sám jsem při jednom monstr-procesu, k němuž jsem byl přiveden jako svědek z estébácké vazby, slyšel za sebou zlověstné hučení soudní síně, která byla naplněna novodobými upalovači čarodějnic a mluvící, běda, českou řečí. A pak je tu také drtivé svědectví profesora Václava Černého, který v torontském vydání svých pamětí vypravuje o manželské dvojici známých a významných českých lékařů, kteří obíhali svůj blok na pražských Vinohradech s archem na podpisy požadující pro Horákovou a další trest smrti. Profesor Černý je jmenuje jejich plnými jmény, čehož se já dnes vyvaruji. Jen jsem si na to vzpomněl, když nedávno ona dáma v celé sérii rozhlasových pořadů hovořila ve svém vysokém věku pouze o profesních zásluhách svých a svého muže, při čemž rok 1950 přešla jako by býval vůbec neexistoval. Možná, že Ústav pro studium totalitních režimů by takovýmto osobám o takovýchto památných dnech místo veřejné skandalizace měl jejich chování v těch hrozných letech zcela diskrétně připomenout, aby přece jen neumřeli s úplným klidem v duši jen proto, že padesátá léta vymazali ze svého svědomí.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
