Edgar Hernández žije na západě Caracasu, ve čtvrti 23 de Enero, jedné z nejchudších ve venezuelském hlavním městě. Před čtyřmi lety mu skončila smlouva v audiovisuálním studiu Lux Producciones, kde pracoval jako asistent. Od té doby vydělává jen příležitostně. Znám ho od roku 2002. Během natáčení pro Českou televizi jsem tehdy využíval služeb právě studia Lux Producciones, kde byl Edgar zaměstnán. Od té doby je mým přítelem. Edgar je stoupencem kontroverzního prezidenta Huga Cháveze.
Latinské oči Filipa Kandy: Kam míří Venezuela?
Díky jeho sociální politice se teď zdravotní péče dostává i těm nejchudším vrstvám. Díky němu se teď konečně může léčit i Edgarova těžce nemocná matka. Sám Edgar se teď začal podílet i na Chávezových sociálních projektech, tzv.misiones, zaměřených na budování infrastruktury chudinských čtvrtí, tvorbu pracovních míst, zdravotnictví a školství.
S Chávezem, nebo proti němu
Carlos Padua je také mým přítelem. Je šéfem malé firmy, která se zabývá finančním a investičním poradenstvím. Nevím, jaké má přesně zisky, ale přijde si na velice slušné peníze. Žije na východě Caracasu, v jedné z nejluxusnějších čtvrtí v oblasti obchodního centra Tamanaco. Ve volném čase hraje baseball nebo pije whisky s ledem. Vlastně led s whisky. Na Cháveze nadává v každé větě. Všechno špatné se děje jeho vinou. Carlos Padua se bojí, že se Venezuela stane další Kubou. Nejvíc ale Carlosovi vadí, že Chávez chce dostat pod státní kontrolu stále větší díl výrobních a finančních aktivit v zemi. Pro Carlosovu firmu to má za důsledek vyšší daně, větší překážky v podnikání, víc byrokracie, nestabilní ovzduší pro investory, míň zakázek atd.
Mojí přítelkyní je také María Elisa González, novinářka televizní stanice RCTV – ano, té, které Chávez neprodloužil vysílací licenci, a která minulé pondělí, po 53 letech, opustila celoplošné vysílání. María Elisa vypadá jako ta nejatraktivnější herečka z venezuelské telenovely a teď nosí černou stužku na klopě. Cháveze označuje za totalitního vládce, který zardousil svobodu tisku.
A konečně, mojí přítelkyní je také Marineya Mata, recepční z jednoho hotelu v Caracasu. Poslední prosincové volby pro ni byly prvními, kterých se mohla aktivně účastnit. Hlasovala pro Cháveze. Věří sociálním reformám a přeje si spravedlivou společnost.
Do Venezuely jezdím jako zpravodaj často. V posledních pěti letech se tam pro zpravodajství dějí velmi atraktivní věci. Osobnost kontroverzního prezidenta Huga Cháveze, vojenský puč, generální stávka, ropa, Chávezovy útoky proti Spojeným státům a tvorba bloku jeho levicových spojenců v Latinské Americe – to vše média a svět zajímá. Čas od času se mě mnozí kolegové, přátelé i diváci ptají: "Na čí straně vlastně jsi? Ty s tím Chávezem souhlasíš, nebo ne?”
Můj profesionální postoj novináře je a samozřejmě se musí snažit být neutrální. Pokud možno co nejobjektivněji ukázat problémy, situaci a životní podmínky jedněch i druhých. Ukázat jednu i druhou stranu mince. Názor na to, co je nebo není správné, si musí udělat divák sám. Záleží přece na úhlu jeho pohledu. I já když se budu dívat na dění ve Venezuele očima mých přátel, nedojdu ke stejným závěrům. Edgar Hernández je můj přítel. Znám jeho problémy a životní podmínky a chápu důvody, proč podporuje Cháveze. V jeho situaci bych tak zřejmě činil také. Carlos Páez je také můj přítel. A chápu naprosto i jeho. Většinu jeho důvodů, proč s Chávezem nesouhlasí, proč ho kritizuje a proč proti němu vystupuje. Mám přátele jak mezi Chávezovými stoupenci, tak mezi jeho odpůrci. Všichni mají svoji pravdu. A jsem vděčný za to, že díky své práci, kterou mám rád, mám možnost do jejich životů proniknout, porozumět jim a udělat si objektivní obraz celé situace.
Socialismus 21. století
Kam ale současná Venezuela míří? Co je skutečným cílem Chávezovy revoluce socialismu 21. století? Kde jsou hranice toho, kam až chce se svými reformami dojít? O Venezuele se stále častěji říká, že se z ní stává druhá Kuba. Srovnání to je ale velmi vzdálené. Zatímco na Kubě není demokracie ani tržní hospodářství, tak ve Venezuele funguje volný trh stále stejně jako dřív a obrovskou moc a podporu, kterou kolem sebe Chávez soustředil, získal prostřednictvím demokratických voleb.
Mnohým spíš dělá starosti to, že Chávez své projekty nijak konkrétně neformuluje. Nikdo přesně neví, kam až ve své revoluci hodlá zajít. "Mluví se o socialismu 21. století”, říká Julio César Pineda, šéf zahraniční redakce soukromé televizní stanice Globovisión a v zápětí si klade otázku: „Jaký to ale je socialismus? Marxisticko-leninský, který jste poznali ve vaší zemi a poté zavrhli? Anebo demokratický socialismus, jaký uplatňují třeba ve Španělsku nebo ve Skandinávii? Ten by byl přijatelný, protože je alternativní a pluralitní. Ale co třeba kubánský? Ten tady nechceme.”
Sám prezident Chávez hned na první tiskové konferenci po svém znovuzvolení loni v prosinci nám novinářům vysvětloval, že jeho socialismus 21. století nenavazuje na teorie Karla Marxe. „Karl Marx tvrdil, že k socialismu lze dospět jen přes rozvinutý imperialismus,” říkal Chávez 5. prosince na tiskové konferenci v Prezidentském paláci Miraflores a dodal: “Taková teorie je ale chybná. Marx v ní odsoudil všechny naše indiánské a zaostalé společnosti v Latinské Americe. Tady jsme k žádnému vyspělému imperialismu nedospěli a nikdy bychom k němu dospět nedokázali. Takže bychom tu proto nikdy nemohli vytvořit socialismus.”
Pro Cháveze je socialismus 21. století cestou ke spravedlivější společnosti, rovnosti příležitostí a spravedlivějšímu přerozdělování peněz z ropného bohatství. Venezuela těží 3,3 milióny barelů ropy denně. A při své poslední návštěvě Venezuely jsem se mohl přesvědčit o tom, jak velká část z těchto zisků dnes skutečně koluje v běžném oběhu. Ceny za poslední 3 roky vzrostly o 300% a s nimi i mzdy. Banky poskytují výhodné úvěry. Ulice Caracasu brázdí stovky tisíc nových luxusních aut. Díky ropě a jejímu znárodnění Venezuela zažívá finanční boom podobný tomu ze sedmdesátých let (tehdy to bylo v důsledku světové ropné krize). Možná i proto si Chávez přes veškerou kritiku zachovává mimořádně vysokou podporu ve společnosti. Podle posledních údajů nezávislé společnosti Dataanálisis to je 64,7%! Ze stejného zdroje je ale i údaj, že 86% Venezuelců odmítá kubánský model jako vzor pro svoji zemi, 85% Venezuelců se domnívá, že je třeba bránit soukromé vlastnictví a 86% Venezuelců odmítá zestátňování soukromých podniků.
Otázku, kam až může Chávez chtít svoji revoluci dovést, kde jsou hranice jeho reforem, jsem proto položil i šéfovi agentury Dataanálisis, Luisi Vicentemu Leónovi, který odpověděl: „Nemyslím, že by Chávezův model mohl být srovnáván s kubánským modelem. Možná se v něm inspiruje, co se týče koncentrace moci, ale i to má své hranice. Nemyslím, že Chávez dovede svůj model k extrému. Venezuelská společnost by takový proces tvrdě odsoudila a Chávez by pak musel použít síly, a to není vůbec jednoduché. Sám Chávez také ví, že vždy když se ve svých projevech příliš přikloní směrem ke kubánskému modelu, ztrácí na popularitě. A to si hlídá. Proto svoji nejostřejší rétoriku obrací spíš ven (třeba ke Spojeným státům) než dovnitř.”
Takže uvidíme. Mezitím v ulicích Caracasu přesně podle očekávání, které jsem nastínil i v minulém deníčku, pokračují ostré protesty a střety mezi Chávezovými oponenty a strážci pořádku, kvůli uzavření televizní stanice RCTV. Určitě jen tak neskončí. Venezuelská společnost je rozdělena stále víc a důvody k protestům tady budou ještě dlouho. Prezident Chávez mezitím pohrozil i poslední soukromé nezávislé televizi Globovisión. Pokud prý nezmírní svoji protivládní kritiku, může být další na řadě. I o obavách novinářů a zaměstnanců stanice Globovisión jsme referovali už v minulém vydání deníčku.