Stále se opakuje udivující poznatek: jak malý důvod stačí, aby se změnily velké věci. Zajisté bude za čas napsán bestseller „Sofihotel – pokoj 2805“, věnovaný rytíři smutné postavy DSK, kterému se splašily hormony do té míry, až se setmělo v Brettonwoodském systému.
Zlomyslnou shodou okolností padli letos v květnu dva Kahnové, kteří byli osobitým symbolem významných realit současnosti. Ale jen šéf Mezinárodního měnového fondu se skutečně jmenoval Kahn. Ten druhý – Usáma bin Ládin - se pod jménem Thark Kahn (převzato z urdské transkripce) léta skrýval v Abbottabádu, než se mu dostalo na kobylku speciální americké komando. Byl zabit velmi rychle a stejně rychle pohřben. DSK, Dominik Strauss-Kahn, mrtev zatím není. Přepaden byl sice skoro stejně překvapivě, zato svůj odchod ze scény bude prožívat dlouho a bolestně.
Oba případy svou nečekaností překvapily svět. Z vrcholu světového vlivu náhle sletěly dvě hlavy. Ale stalo se něco? Ovšemže. Jde o úder a zásah do struktur, kterých si lidská společnost vytváří velmi mnoho. Pro jejich složitost se pak nedá hned přesně říci, jak si po nečekané „dekapitaci“ povedou dál. Globální teroristická pavučina ztratila svůj vrcholový symbol, ale přišla jen o hlavního pavouka, nevymetených pavučin zůstává (a tvoří se dál) stále dost. Přichází poznání: víc je nutné vymetat pavučiny, od malých počínaje, než se dlouhé roky s celými armádami honit za jednou zalezlou supertarantulí.
Zní dost kacířsky říci, že Mezinárodní měnový fond se nezdá být zas tak vzdálen globální teroristické síti – co do struktury. Je skoro stejně neviditelná, všeobjímající a těžko vlivově definovatelná v jednotlivých společenských sférách. A navíc obtížně ztrestatelná za finančně-hospodářské katastrofy, neboť jak chytit za ruku virtuální propad (někdy i vakuum) v kase banky či státu?
Rád bych, aby se v české státní kase objevilo aspoň tolik miliard, kolikrát se MMF ocitl ve světovém tisku v karikaturách jako chobotnice objímající svými chapadly globus, pijavice či sup nebo hyena (a ovšem, že se o takhle málo lichotivé zobrazení většinou dělil se Světovou bankou). To by naše státní finance byly bez problémů.
Už předehra před 11. září 2001, první útok teroristů 1993 na newyorské Světové obchodní centrum – „Dvojčata“, byla zamýšlena a proklamována jako symbolický útok na samotné srdce kapitalismu. Je naděje, až budeme letos koncem léta vzpomínat na 10. výročí krutého úspěchu leteckého teroru, že se ze světové tribuny (ať OSN, Rady bezpečnosti, či třeba z G-8) dočkáme vyhlášení programu moderní civilizace a kapitalismu s lidskou tváří?
MMF po pádu DSK z Olympu až do Hádu zcela jistě po určité neúprosné přetahované najde nástupce, který se vehementně ujme dalšího správcování obtížné shylockovské globální agendy. Ale změní se sama filosofie a struktura tohoto správcování? Všechno na tomto světě spočívá na určité struktuře. Ba i v celém vesmíru. Ale tady na Zemi jde o život, o život lidí i přírody, o jeho kvalitu, stabilitu a rozvoj. Jak dobře či špatně tuto strukturu koncipujeme? Nelze ignorovat nutnost jejího promyšleného vymezení pro 21. století.
Nutno začít tím, že je nesmyslné, aby nesčetné miliony žily, a dokonce musely žít v bídě a v nezaměstnanosti, když je nutné vykonat tolik práce k vytvoření skutečného civilizačního prostředí. Problém je v tom, že ekonomické teorie nevycházejí z potřeb lidstva, národních či jiných menších celků, aby pak na základě těchto potřeb a možností koncipovaly uspokojivý systém pro všechny lidi.
Jistěže takový právě vyslovený požadavek vyvolá okamžitě kritické či nostalgické vzpomínání na historii četných snah a představ různých utopistů. Ale nejbolestivěji bude rezonovat zpětný pohled do dvacátého století na genocidní hnědé a rudé režimy, které ve jménu „šťastné budoucnosti“ napsaly ty nejhorší stránky do dějin lidstva. Jak strašlivě byly tolikrát zneužity ušlechtilé ideály, nelze nikdy ztrácet ze zřetele. Jenže to nesmí bránit otázkám, co bude dál, necháme-li vládu nad světem v dosud nekontrolovatelných rukách bohů finanční sféry a ve spojitých nádobách arterií ekonomiky a politiky.
Narůstající zadlužení a dál pokračující zadlužování celých států je cestou do pekla, či prozaičtěji a věcněji řečeno, do sociálního propadu, do nových podob a forem občanské války a nakonec do válek mezinárodních. Nebo je šance, že se prostě dluhy celých států škrtnou a začne se hra „Má dáti – dal“ na novo? Spíše se dál bude rozehrávat ruleta kasinového kapitalismu.
Lze si třeba vzpomenout na to, jak si počínal Londýn a Washington, když bylo zřejmé, že africké dluhy jsou nesplatitelné. Londýn tyto dluhy „nesystémově“ a jednorázově odepsal. S tím, že postupně revidoval větší část své obchodní politiky vůči černému kontinentu. Washington to zas využil po svém. Od víceméně přímé finanční pomoci Africe přešel na export úrody amerických farmářů, kterou jim pak platil ze státní kasy. Pomohl Africe i americkým farmářům. Ale ohledy na americké potřeby byly prioritní. To přece není nepochopitelné. Přesně podle receptu Marshallova plánu, kdy to, co dostala zničená Evropa po válce, byl hlavně výsledek plánu o výhodném přechodu amerického válečného průmyslu na civilní produkci určenou k exportu. Bylo to zatraceně dobré řešení. Škoda že nikdo nechtěl k němu sáhnout po roce 1989, když to kropotně odsovětizovávaná východní Evropa tolik potřebovala.
Po éře studené války však na americké straně a stejně tak v západní Evropě už neexistovaly podmínky pro nějaký přechod od zbrojního průmyslu k mírovému, jehož exportovaná moderní technika by spotřebně přezbrojila, a tedy zmodernizovala hospodářství nových demokracií. Na to zájem nebyl. Spíše na hospodářské expansi, oslazené úsměvy svobody přes zbořené hranice. Za tu svobodu a zbořené hranice – zaplať pánbůh.
Až bude za Strauss-Kahna zvolena nová hlava MMF, poslouchejme pozorně, kolika slovy bude programově opentleno buď pokračování ve stejném kurzu, nebo deklarace potřebné změny. Ostatně starým poměrům v MMF už delší dobu zvoní hrana. Ke všem čertům by celou organizaci rád poslal i Patrick Buchanan, muž, který byl rádcem tří prezidentů, jimž psával i projevy – Nixonovi, Fordovi a Reaganovi. A který se usilovně, leč neúspěšně, sám pokoušel dostat do Bílého domu jako jeho pán. Co mu tak vadí na MMF? Patrick Buchanan sice myslí globálně rozmáchle, ale bohužel jen jako velkohokynář. „Když se zrodil MMF, tak mu USA daly k narozeninám 103 milionů uncí ryzího zlata!“ volá vyčítavě Buchanan a má na mysli, že Spojené státy z tohoto podniku tak málo vytěžily. Pro něho neměl být globální měnový fond (spolu se Světovou bankou) základnou pro stabilní, či dokonce harmonický rozvoj poválečného, tedy mírového, hospodářského vývoje planety, ale především pilířem pod kormidlem ekonomické moci USA. I když byl dvěma tucty ředitelů tohoto světového zlatého spolku vždy jako vrchní správce pověřován Evropan. Ovšem taky jako sparing partner šéfa Světové banky, v jejímž čele jsou zas tradičně Američani.
Buchanan si snad ani neuvědomuje, že oplakává s úpadkem dolaru i stále větší úbytek mocenských sil samých Spojených států, když rekapituluje etapy od dolaru, fixovaně podepřeného zlatem, až po období a stav jeho volné plavby v moři s jinými měnami. A je cítit trpkost i zlost, když dodává: „Když už skonal brettonwoodský systém fixních vztahů měn, MMF, který byl vytvořen, aby tento stálý poměr hlídal a uhlídal, by měl jít do hrobu stejně tak!“
Bretton Woods v Novém Hampshiru byl a celkem dosud je idylickým místem, které připomíná naše Podkrkonoší. Tady se prostředí nikdy nezmění tak rychle, jako se mění světové mocenské, hospodářské a finanční poměry. Jenže tichý Bretton Woods už patří historii.
Nepoměrně rozvernějším místem je na lamanchském břehu populární Deauville, v kraji, kde voní calvados. Tam se tento týden schází G-8: pánové Obama, Medvěděv, Sarkozy a Naoto Kan si ještě vyjednali vzájemné dvoustranné schůzky. Všechno, co ve světě bolí a pálí, je a bude v Deauville na přetřesu: jistě alkajďáci, Afghánistán, Pákistán, zvláště arabský svět, který je vzhůru nohama, Libye či izraelsko-palestinský gordický uzel. A nejnověji i špatně tajené ruské rozhořčení, že Obama veze celou základnu F-16 do Polska. Asi lze jen těžko radikálněji podkopat možnost americko-ruské dohody o protiraketové obraně. Ale nejtíživějším neduhem současnosti je přece jen finanční systém světa, zabředávající do velké bažiny stále hlouběji. Aby se v tomto ohledu dal čekat obrat, musela by se do značné míry změnit celá filosofie mezinárodních vztahů a i v politické sféře něco tak obtížně akceptovatelného jako je „morální strategie“ pro XXI. století.
Nedá se tedy čekat, že by se v Deauville zrodila iniciativa mocných nově nasměrovat práci Mezinárodního měnového fondu. MMF, jak byl před DSK, tak stejný bude i po něm.
- Usáma bin Ládin autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2531/253040.jpg
- Útok na WTC 11. září 2001 autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/401/40025.jpg
- Dominique Strauss-Kahn u soudu zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2560/255988.jpg
- Děti v Burkině Faso autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2554/255313.jpg
- Mezinárodní měnový fond autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2558/255727.jpg
- Dominique Strauss-Kahn s manželkou autor: AP Photo, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/26/2549/254885.jpg
- Budova Mezinárodního měnového fondu zdroj: www.imf.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2002/200199.jpg
