Kdo se na ty záběry díval, musel mít dojem, že byl přenesen strojem času do středověku. Tak před čtvrt rokem působil davový nářek dvaceti milionů nad smrtí severokorejského diktátora. Škoda, že to už nemohl vidět Jan Werich, který jako král v pohádce „Sůl nad zlato“ vyzýval dvořany, aby názorně předvedli, jak má lkát oddaný poddaný, zemře-li jeho panovník. Jenže ti lomili rukama velmi špatně. A pramálo naříkali. Neměli prostě severokorejskou školu, v níž si lidi znamenitě osvojili pravidlo, že intenzita kvílení se rovná intenzitě pudu sebezáchovy.
Takové velkolkaní je tedy životně důležitý rituál. A zároveň jeden z těch, na kterých stojí režim. Diktatura si takovými rituály ověřuje, zda vynucená loajalita obyvatel stále funguje a zda ještě příliš neslábne. Ničeho se diktátoři víc nebojí, než deficitu strachu u svých poddaných. Proto se pravidelně sahá na všechna vhodná výročí, při nichž se dá dobře měřit intenzita nadšeného jásání nebo žalostného kvílení. V polovině dubna bude svět svědkem, jak každý obyvatel Severní Koreje radostně zešílí, neboť nic ho nepotěší tak, jako slavení stého výročí narození Stvořitele Zářivé Budoucnosti Korejského Národa Geniálního a Nesmrtelného Kim Ir Sena.
Od nejmenší vesničky po metropoli všechny čekají oslavné kejkle, jaké tu ještě nebyly. Ale takové výročí se netýká jen lidu obecného, jehož jásavostní vynalézavost jistě ohromí všechny na světě. I nejvyšší činitelé ve státě se musí mimořádně předvést. A v tom je čertovo kopýtko. Musí jít o ukázkový spektákl vojenské síly režimu. Tak vznikla idea, že Severní Korea musí mít na oběžné dráze kolem planety svou vlastní družici. Kosmická raketa už je na startovací rampě a den „D“ se blíží. Kdy přesně bude start, je dosud tajné. Může to být i pár dní před stými narozeninami Velkého Kima. Možná právě 12. dubna. To je historický „kosmický den“, kdy startoval nejen Gagarin. Dvanáctého dubna si zvolily i Spojené státy za den startu svého prvního raketoplánu. Mohl by to být dobře i korejský kosmický den. Ale dostat družici na oběžnou dráhu kolem zeměkoule není jen tak.
Každá raketa, ať ruská, americká nebo čínská musí respektovat způsob otáčení zeměkoule, což umožňuje použít její rotaci i jako pomocný katapult. Jenže Severokorejci s tím mají problém. Nemají na východ od kosmodromu volné moře či rozsáhlé domácí území jako Cape Canaveral nebo Bajkonur. Mají na východě skoro hned za humny málo přátelské Japonsko. A to si nechce nechat líbit hrozbu, že se jeho nebe stane pokusnou korejskou raketovou zónou. Vždyť ne každá raketa se do nebe skutečně dostane.
Mimochodem Rusko a před tím SSSR ekologicky strašlivě zničily velkou oblast na východ od Bajkonuru. Je to prostor, kde se po pádu havarovaných raket rozprášily do okolí tuny jedovatých pohonných hmot. Otrávilo to rozsáhlé pastviny stád ovcí i většího skotu. A nikdo na zodpovědných místech se tím po několik desetiletí vůbec nezabýval. Samozřejmě, že geneticky neutrpěla pouze zvířata. Následně byly drasticky postiženy i tisíce obyvatel. Odneslo to několik pasteveckých generací. Narodily se stovky mimin se zrůdnými deformacemi – takzvané „hydrazínové děti“. Kazašsko-ruská komise pro následky těchto tragedií sice zasedá už řadu let, ale jen část problému je vůbec řešena. Je na to věnována jen část ruských poplatků Kazachstánu za pronájem Bajkonuru. Ale vraťme se k předstartové kosmické horečce, která teď panuje v KLDR.
Severokorejské pokusy získat status kosmické mocnosti se setkávají s rozhodnou kritikou především USA, Japonska, Jižní Koreje, ale i Filipín. Zásadním argumentem proti sputnikové oslavě stých narozenin Otce Národa Kim Ir Sena je, že naprosto nejde o nevinnou vědeckou družici. Zřejmě jde spíše o zkoušku spolehlivosti globální rakety, která má dokázat vojenský potenciál a schopnost trefit se případně i na to nejvzdálenější místo na planetě. Těžko se divit, že to okolní svět bere jako jasnou furiantskou provokaci.
Japonci mají nyní své „kosmické dělostřelectvo“ v plné pohotovosti. Nechtějí dopustit další přelet korejské vojenské rakety nad svým územím. Pchjongjang na to uraženě propagandisticky odpovídá, že jakékoli akce proti své kosmické raketě bude považovat za válečný akt. Pro KLDR je nemyslitelné couvnout a odvolat kosmický ohňostroj na oslavu výročí Velkého Dědečka současného Milovaného Vůdce. Bombastický rituál se tak najednou změnil v možnou sebezáhubnou past. Odvolání startu rakety by znamenalo katastrofální sebezneuctění režimu. Už teď prožívají raketoví generálové infarktové období v obavě, bude-li pokus úspěšný. A možnost sestřelení rakety Japonskem je ještě větší noční můrou. Jeden spásný kompromis se však objevil a zdá se, že Kim Čong Un po něm dychtivě sáhl.
Už loni na podzim v indickém Bangaloru na světovém veletrhu zbraní, letadel a další nejmodernější vojenské techniky byla v debatě o korejském problému hned několika specialisty nadhozena myšlenka, že Severní Korea má možnost využít k vyvedení své globální rakety na oběžnou dráhu „jižní cestu“. To skutečně může být spásná idea zachraňující tvář režimu. Stačí místo východní trajektorie zvolit jižní azimut. I když to bude energeticky o mnoho náročnější a také nebude možné použít dosavadní raketovou základnu Musudanri. Proto se už od podzimu loňského roku spěšně mění vojenská základna Tongčangri na nový všestranně vybavený kosmodrom s řadou významných strategických prvků. Má hlubokou podzemní, prý nezranitelnou, strukturu zajištění odpalovacích ramp včetně zásobníků pohonných hmot i s podzemní kontrolou plnění rakety palivem. Základna TČR (Tongčangri) leží v severozápadní hornaté oblasti země. Právě odtud se dá dobře poslat do vesmiru družice, kterou raketa vynese jižním směrem skoro přesně po stopětadvacátém východním poledníku. Pro Kim Čong Una je to „spásná cesta ke hvězdám“.
Je to letová dráha vedoucí skoro výlučně nad mořem. Nad Žlutým mořem, Jižním čínským mořem a ještě protíná nebe nad východním pobřežím Filipín. Když se poslední stupeň rakety s družicí dostane až k Západní Austrálii, je už dostatečně vysoko nad atmosférou, tedy přímo v kosmickém prostoru. Není dosud jisté, ale je vysoce pravděpodobné, že Severní Korea zvolí tuto trajektorii. Kimovi Třetímu a celému režimu by to propagandisticky, pro domácí potřebu, zachránilo tvář. Ve vztahu k ostatnímu světu už dávno není co zachraňovat.
Asi stokilový sputník, obíhající planetu ve výšce zhruba pět set kilometrů (přes polární oblasti a s životností odhadovanou na dva roky), tedy může nakonec splnit svůj propagandistický účel – pokud bude fungovat. Naději má, protože řadu prvků pro svou výbavu získal z Číny a ta do klubu kosmicky etablovaných členů už spolehlivě patří.
V Soulu se soudí, že úspěch akce může novému vládci Severní Koreje hlavně „koupit čas“ k přípravě na hospodářskou reformu, k níž mu Peking tak naléhavě radí. Také o čem jiném mohla v minulých dnech jednat v Pchjongjangu skupina čínských ekonomů a finančníků? A nezapomínejme, že hlavním rádcem Kim Čong Una je jeho strýček Čang Sung-thaek, prakticky nejmocnější postava v hierarchii režimu. Ten také nevelkou, ale o to významnější čínskou delegaci vřele vítal. V širokém rejstříku funkcí všestranného strýčka (šestašedesátiletého) Čanga je na čelném místě post ředitele Státní banky pro rozvoj hospodářství. A ať už blížící se kosmické furiantství dopadne jakkoli, strýčka Čanga to nezbaví problémů s deficitem ve státní kase, s deficitem rovněž vpravdě kosmickým.
