Druhý listopad - dříve to byl i oficiálně Den dušiček. Dnes se v socialistických průzkumech ukazuje, že většina lidí na "dušičky" čili na posmrtný život nevěří. Novodobý kalendář tak 2. listopad realisticky překřtil na Den památky zesnulých. Stojí za zamyšlení, na koho tedy dnes nejvíc vzpomínáme. Samozřejmě, že především na své nejbližší z vlastní rodiny a příbuzenstva. Zde naše vzpomínání určují nejvíce dva faktory: délka času, v němž jsme s těmi nejbližšími žili společný život, a do jisté míry i délka času, který uplynul od jejich úmrtí.
Nejintenzívněji tedy stále vzpomínáme na své rodiče, obzvláště pokud nás svědomitě uvedli do života a mnohdy pak nám ještě pomáhali při uvádění do života našich potomků. Stupeň vzpomínání na babičky a dědečky však určují právě ty dva časové faktory, které jsem prve zmínil. Mohu zde uvést svůj vlastní případ. Z prarodičů vzpomínám na ty z otcovy strany, které jsem v mládí osobně poznal. Jsou pohřbeni v Klokotech u Tábora a kdykoliv se tam dostanu, stavím se u jejich hrobu a s tichým obdivem čtu na náhrobku vytesanou báseň své babičky, pilné amatérské básnířky, končící verši:
A pak jako ptáci v dálku odletíme.
Ptáci, ti se vrátí, my se nevrátíme.
Naproti tomu prarodiče z matčiny strany zemřeli dávno před mým narozením. Babička, prý velká a stále podomácku politizující vlastenka, zemřela po útrapách první světové války přesně 28. října 1918, aniž se už asi dověděla, že toho dne došlo ke splnění jejích tužeb. Ale k hrobu, těchto pro mne osobně neznámých lidí, byť bych bez nich sám neexistoval, jsem na starý táborský hřbitov u Kotnova byl spíše přiváděn, než aby mě napadlo chodit tam ze své vlastní potřeby. A když komunističtí správcové města rozhodli, že tento hřbitov bude zlikvidován, necítil jsem to jako nějakou újmu.
Nelze než opakovat, že vzpomínání na lidi osobně blízké, k němuž dnešní datum vyzývá, zasahuje pouze do poměrně krátké minulosti. Každý rok však navíc vzpomínáme i na své známé mimo rodinný okruh, kteří nás opustili právě letos, tedy nedávno. Pro mne to v roce 2007 byli například dva muži spojení s vydáváním krajanského časopisu Nový Polygon – spisovatel Jan Beneš a nakladatel Pavel Primus. Ti jsou zajímaví i jinak: Beneš svými knihami, v nichž je zachycen jeho nevšední život včetně komunistického kriminálu a americké emigrace, Primus zase jako zachránce Jonáš-klubu při jeho pronásledování Státní bezpečností v roce 1986. A dívám-li se do kalendáře, s překvapením zjišťuji, že včerejší den, dříve Všech svatých, je teď vyhrazen jménu Felix, což je ovšem dobrý důvod, abych vzpomněl letošního odchodu svého přítele dr. Felixe Nevřely. I on, syn správce lánského zámku, vyrůstající v tomto masarykovském prostředí, strávil plných devět let v komunistických „nápravných zařízeních“ za to, že nás spolu chytli při pokusu o přechod hranic. A když se konečně ve svých 67 letech dočkal změny poměrů, uplatnil se až do své smrti jako mimořádně úspěšný advokát zejména při šlechtických restitucích. Dnešní Den památky zesnulých věnujeme tedy převážně lidem, s nimiž nás pojily nějaké osobní vztahy. Méně už se dnes vzpomíná osobností, které vstoupily do historie, ať už národní či světové. Pro ty jsou vyhrazena spíš kulatá výročí jejich úmrtních dnů, kdy se připomíná hlavně jejich životní dílo. To prodlužuje jejich životy mnohdy i daleko do budoucnosti, neboť se stávají součástí paměti budoucích generací. Lépe řečeno, měly by takto do paměti lidí vstupovat, i když je živé už nikdo nepamatuje. Je však velmi znepokojivé, když povědomí o tomto výkvětu lidstva upadá, a to především tím, že upadá zájem o jejich knihy, hudbu, obrazy či vědecké práce.
Zamýšlím se nad verši básníka Jiřího Wolkera, který před svým skonem ve věku pouhých čtyřiadvaceti let napsal:
Až umřu, nic na tomto světě
se nestane a nezmění,
jen srdcí několik se zachvěje
v rose jak k ránu květiny.
Ano, odejde každý z nás, ale nic na tomto světě se nezmění jen zdánlivě. Život půjde samozřejmě dál a dříve či později odnese i vzpomínky na jedince, který odešel. Svět se však měnit bude, jako se mění stále. Možná dokonce, že to povede i k zániku lidstva vůbec. Ale je povinností všech, kteří tady a teď žijí, aby tomu ze všech sil bránili. Musíme znovu opakovat, že největší hrdinství by mělo spočívat především v zachraňování lidských životů a ne v jejich zabíjení. Smrt by měla přicházet jen svou přirozenou, sice neodvolatelnou, ale co nejvíce, prodlužovanou cestou.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
