Předseda úřednické vlády Jan Fischer složitě komunikuje s šéfy rozhodujících politických stran. Nejspíše s podporou Václava Klause chce dát najevo, že nebude loutkový Kašpárek v rukou partajních Škrholů, jenomže naráží na problém: oni mají pořád silnou pozici a co by jim měl co nějaký statistik diktovat. Ať si rychle odbude svou hvězdnou hodinu a pak nechť se všechno vrátí zpátky do rukou nudné zastupitelské demokracie.
Počkejme, jak se situace vyvine v následujících dnech. Když nedojde k dohodě, začne česká politická krize přitvrzovat. Kdo na tom má interes? Komu to slouží? Dalo by se najít mnoho zájemců, od těch z naší politické scény až po zahraniční, kteří dosud nezapomněli, že tato zem jim po dlouhá léta bezvýhradně patřila. Zatím nečiňme závěry, jenom je dobře být ostražití a pamatovat si, jak se kdo zachová a k čemu jeho činy budou směřovat.
Nyní je čas zamyslet se nad pojmem „vláda odborníků“. Někteří politici se tímto přitažlivým souslovím dramaticky oháněli, když padl Topolánkův kabinet. Vznikne prý vláda odborníků, která dovede stát klidně a v pořádku k volbám a ke konci předsednictví EU. Doufejme, že tomu tak nakonec bude. Zatím příliš klidná ta cesta není. Radost mohou mít pouze ti, kdož si zarputile přáli, aby Topolánek padl, ať to stojí, co to stojí. Ne, že by takové přání nebylo logicky, mravně a lidsky v mnohém zdůvodnitelné a pochopitelné. Politicky, státnicky a pro budoucnost se všechna ta komedie zatím jeví poněkud problematická.
Jednodušší občané si coby „vládu odborníků“ představují jakousi radu moudrých - cosi ve smyslu Platonovy představy dokonalého státu řízeného ještě dokonalejšími filozofy, jež najde recept na každý problém, který touto zblázněnou republikou zmítá. Proto kdo používá termín „vláda odborníků“, měl by být žalován pro klamavou reklamu. Jediné relevantní označení je úřednický kabinet. Prostě a jednoduše: to se vyhledají více méně schopní ouřadové, kteří se pohybovali kdesi v politice na středních a mírně nadstředních pozicích, rozhodující politické síly je proberou kus od kusu a pak se dohodnou, kdo z nich dostane šanci. Představa, že přicházejí nezávislí odborně geniální spasitelé, není ani snad iluzí, ale (jasně řečeno) pitomostí lidí, kteří se nechali zaslepit vábivým slovem „odborník“.
Není jediný důvod k tomu domnívat se, že toto mužstvo úředníků umí politiku. Možná, že jsou mezi nimi skutečně schopní a erudovaní lidé, ovšem proč by měli být schopnější než ti, kdož vykonávají své funkce na základě volby? A obecně lidová představa, že politici jsou zkorumpovatelní, zatímco „odborníci“ ne, je zcela pokleslá. Korupce přece začíná a končí v úřednických kontoárech. Myšlenka, že politici jsou úplatní, zatímco úředníci ne, je spíše k politování než k výsměchu.
