Jako zuřivé drbny někde na hodně ubohé pavlači, ječící na sebe obvinění, která z nich že to zasvinila schody. Tak působí česká politická scéna v případě Jiřího Čunka. Ještě větší pocit trapnosti a marnosti vyvolá četba internetových diskusí na toto téma (ostatně skoro na každé): gruntem věci nezabývá se téměř nikdo. Veřejná debata mění se ve vzájemné osočování verbálních násilníků, kteří se o sobě domnívají, že jsou buď levicoví nebo pravicoví. A proto cítí potřebu nandat to těm druhým. Nadávají si do socanských bolševiků a arogantních modrých ptáků. Do zlodějů pak obojí. Stávají se ve své zlobě a nenávisti názornou ilustrací slov José Ortegy y Gasseta: "Být levicový stejně jako pravicový je jeden z nesčetných způsobů, jež si člověk může vybrat, chce-li se stát imbecilem.“ Parlamentní i internetová čunkiáda věru o nějaké politické a občanské kultuře a intelektu nesvědčí.
Předhazují-li si jednotlivé politické tábory, kdo dříve případ zpolitizoval, podobá se jejich pře oné staré kontradikci o prvenství slepice či vajíčka. Čím dál prohlubující se hádka mezi zdejšími subjekty veřejného života ubírá na věcnosti takřka všemu. Jakákoliv zásadní debata se dříve či později změní v urážení. Všechny tábory na to mají své mistry, kterým ostatní přičinlivě pomáhají. A my? Místní občanstvo? Hrajeme stejnou hru. Přistoupili jsme na ni a přehlédli jsme, do jaké jsme to upadli pasti. Politikům samozřejmě vyhovuje nekonkrétnost veřejných sporů. V mlhovině nadávek mazaně snují své záměry. Vpředu strhávají nás do bojového ryku, vzadu kutí na pro ně důležitých věcech, jim milých. Byť zdá se, že všeobecná nedůvěra v politiku nemůže ničemu pomoci, je velmi šikovným nástrojem pro prosazování mnoha nekalých tahů. V atmosféře masové nedůvěry mávne se lhostejně rukou nad nepravostí kupodivu snadněji než v ovzduší důvěry. Nikoho už nic nepřekvapí.
V kauze Jiří Čunek se veřejnost pomalu přestává vyznávat: daleko víc v souvislosti s ní se vyžívá v hádce, v níž se překřikuje, je-li hnusnějším lumpem Paroubek nebo Topolánek, potažmo jejich partajní týmy. Jen občas někomu zableskne v hlavě: nemohlo by v pozadí té aféry být něco jiného?, ale pak opět přitáhne a strhne halas boje a po hlavě se vrháme do té hospodské rvačky. Sotva kdo už bude věřit, ať už celé vyšetřování dopadne pro místopředsedu vlády tak či onak, že se stalo po právu. Pachuť zůstane v každém případě. Po posvícení přijde hnačka: skryto za vášněmi proběhne leccos, čeho jsme si ani nevšimli. Možná i v resortu pana Jiřího Čunka.
Neptejme se proto, kdo že to tuto aféru (a řadu jiných) zpolitizoval. Samozřejmě všichni. Včetně nás, občanů. Tak to politikům vyhovuje a nás vzrušuje. Že by toto „politizýrování“ mohlo být bludištěm, do něhož dobrovolně vstupujeme a jež nás zavádí daleko od podstat věcí, to si na štěstí pro naše drahé zvolené zaměstnance bláhově neuvědomujeme. Hlavně, že si, voříšci zmatení voňavým a lákavým špekáčkem veřejné účasti, dosyta zaštěkáme. Kam a s jakým nákladem mezitím zase poodešla karavana politických velbloudů, toho si v ruchu zápolení ani nevšimneme.
