Ani výstražná stávka zřejmě ministra Julínka od prosazování jeho záměrů ve zdravotnictví neodradí. I když nejspornější návrhy zákonů přes prázdniny "zaparkoval", chystá prý už "masivní pozitivní kampaň", aby stávkující odboráře usvědčil z "politizace problému". Kdyby ovšem zvážil poslední dopady toho, co nazývá reformou zdravotnictví, vysoce pravděpodobným újmám v politické rovině by se nevyhnul. A vzhledem k vyostřujícím se náladám ve společnosti by možná dal přednost udržení sociálního smíru a určité - byť klesající - politické stabilitě.
Sám se sebou spokojený Julínek však za úspěch vydává dokončení paragrafovaného znění zákonů, zatímco odklad předložení tří z nich do parlamentu pokládá za pouhou podružnost. Jenomže právě zákony o veřejném zdravotním pojištění, o zdravotních pojišťovnách a o univerzitních nemocnicích, které tvoří osu jím prosazovaných změn, jsou nejméně přijatelné jak pro opozici, tak pro koaliční partnery. A to i přesto, že např. ve zdravotních pojišťovnách podle Julínka přesně kopírují nizozemský model. Oponenti z lékařské veřejnosti ovšem namítají, že i když nový systém může přispět k zavedení větší konkurence, ta sama o sobě ani v Nizozemsku lepší kvalitu léčení nezaručuje. A právě o to, co tzv. reforma přinese pacientům, jsou největší spory.
I když Julínek tvrdí, že pojišťovny mají právo na zisk stejně jako soukromí lékaři a nemocnice, z expertních analýz vyplývá, že jakmile budou pojišťovny soukromými akciovými společnostmi, nikdo je podle platné právní úpravy nedokáže omezovat ani v tvorbě zisku, ani v jeho rozdělení. Navíc mohou společní vlastníci těchto pojišťoven a privatizovaných nemocnic libovolně vytvářet méně výhodné podmínky pro různé klienty. A to proto, že v návrzích zákonů nejsou přesně specifikovány standardy nezbytné základní lékařské péče, takže si soukromé pojišťovny budou určovat, v jakém rozsahu a kvalitě lékařské služby poskytnou. Pojištěnec totiž bude muset přijmout zdravotní plán, který pojišťovna nabízí, aby mu byly tyto služby vůbec poskytnuty. Při přechodu Všeobecné zdravotní pojišťovny na soukromou zdravotní pojišťovnu by prakticky došlo i k zániku státní garance za fungování zdravotnictví v ČR. A to je pro většinu nejen české, ale i evropské populace těžko stravitelné sousto.
Srovnáme-li vady navrhovaných zákonů s výhodami, jimiž podle Julínka je např. právo pacienta na názor druhého lékaře, či možnost pohybu handicapovaných občanů ve zdravotnických zařízeních s vodicím psem a tlumočníkem, rizika podnikatelského pojetí celého zdravotnického systému převažují. Za skutečně potřebnou reformu zdravotnictví nelze vydávat změny, které jsou nesystémové a účelové ve vztahu k jistým zájmovým skupinám. Ani nový Úřad pro dohled nad pojišťovnami nebude schopen zajistit skutečně nestrannou kontrolní činnost, jestliže nezaručí státní nezasahování podle momentální politické konstelace. A nenasytnost podnikatelů se zdravím bohužel vůbec není jen teoretická a může vést k demokraticky nezvládnutelné katastrofě.
