Upozornili na to již mnozí. Přestože od vydání Hradilkovy a Třešňákovy reportáže Udání Milana Kundery nepadlo o oné době v podstatě ani slovo, jsou to právě padesátá léta, na něž celá kauza mnohé odkryla. Odkryla například to, že do Čech zřejmě ještě nepřišla doba, která by se chtěla se svou minulostí racionálně vyrovnat - a jestli někdy přijde, rozhodně se nebude podobat situaci v Německu raných 60. let, když se "děti ptaly na nacistickou minulost svých rodičů" (přestože podobnou diskusi si pravděpodobně týdeník Respekt přál a představoval).
Česká situace je jiná a dotknul se jí mj. šéfredaktor Respektu Martin M. Šimečka ve svém textu Generace mého otce. Hlavním rysem vyvolané diskuse totiž zůstává zvláštní skutečnost: ti, kdo jsou dnes oprávněni v médiích reflektovat českých čtyřicet let vlády jedné strany, jsou zároveň představitelé generace, která tuto vládu citelně zažila a citlivě ji vnímá. Jedná se o režimní opozici vyprofilovanou především ze spisovatelské obce v 60. letech, tak jak ji mj. zachytil svými rozhovory Generace A. J. Liehm.
Obrana Milana Kundery je obranou jasného reprezentanta československých poválečných dějin: Byl nadšený svazák píšící o Fučíkovi, reformátor šedesátých let kritizující poměry a následně československý exulant nominovaný na NC za literaturu. A právě ony „šedesátky“ jsou pravděpodobně hlavním motivem, proč Kunderu hájit.
Spisovatel dnes totiž u veřejnosti generaci Srpna reprezentuje - stejně tak jako Vaculík nebo Procházka - byť za to možná vděčí jen svému projevu na spisovatelském sjezdu. V Hradilkově reportáži však nedošlo k obvinění Milana Kundery z pouhého udání, ale v podstatě z padesátých let jako takových (včetně aktivní národní účasti na této po hříchu tmavé době).
U představitele Srpna a tím pádem i demokratizačních myšlenek obrodného procesu tak došlo ke střetu. Obvinění jakoby napadalo liberální výlučnost srpnové Generace, a nemířilo v tuto chvíli jen na Kunderu, ale na každého dalšího představitele, který si stejně jako autor Žertu mohl v době předcházející šedesátým letům čistit svůj kádrový profil budovatelským bahnem. Ofenzíva Klímy, Uhdeho, Havla, Stránského, Kantůrkové, Lustiga a dalších (mnohdy aktivních budovatelů a vlastníků rudé knížky) tak byla především obranou sebe sama, obranou vlastního (českého) údělu a obranou soukromého vyrovnání se s tím, co prožili, čemu minimálně přihlíželi nebo před čím zavírali oči. Kryli svá domnělá provinění - přestože je nikdo nevinil.
Absurdní je, že generace Srpna neměla na vybranou. Kdyby se postavila proti Kunderovi, popřela by část vlastního života. Jen se do znevěrohodnění dokumentu udání nemuseli opírat takovou silou. Vše došlo tak daleko, že zmobilizované síly byly vzhledem k charakteru reportáže přehnané.
Hradilkův a Třešňákův text se dopustil několika chyb. Pomineme-li skandalizující titulek "Udání Milana Kundery", umožnil především fabulaci a domýšlení pohnutek, jež mohly Kunderu k činu dovést. Prostředky literární reportáže proto celý text vzhledem k závažnosti obvinění, ale i navzdory důkazům diskvalifikovaly. Odezva srpnové generace byla v tu chvíli naneštěstí tak masivní, že pomyslné váhy rychle překlonila na druhou stranu a jakoukoliv možnou diskusi o událostech padesátých let (nechtěně) umlčela.
Největší trest nakonec čekal Milana Kunderu, a to právě kvůli masivní anti-kampani. O spisovateli je známo, jak přísně střeží své soukromí, a jak odmítá myšlenku brát ohled na život autora při výkladu jeho díla. V románu Nesmrtelnost se dokonce ústy Hemingwaye a Goetha brání tomu, aby se informace o životě slavných zapsaly vedle odkazu do jejich minulosti. Nestalo se tak. Za spisovatele to nyní bohužel navíc udělali jeho kolegové. Ať je na kauze a jejích okolnostech cokoliv (ne)pravdivého, dobrého či špatného, právě oni ji svou silnou obranou zapsali do Kunderova curricula vitae. Stačí si je ostatně najít třeba jen na Wikipedii - okolnostem udání je zde věnováno více prostoru než obsahu romanopiscových románů…
