Rozhodnutí vlády prodat část akcií na burze velmi chválím. Je to opravdu už hodně dávno, co vláda projevila zájem o burzu naposledy. Bylo to po skončení obou vln kupónové privatizace, kdy burza musela ze zákona přijmout k obchodování asi 1 400 akciových společností. Tím ale zájem vlády o burzu na dlouhou dobu skončil.
Normální na světových burzách je, že se společnosti ucházejí o kotaci na burze samy. Musí hodně dlouho ždímat čepici v ruce, než je burza přijme. Ta dělá velké drahoty, protože hledí především na to, aby byl kapitál přijímaných společností dostatečně velký a rozdělený tudíž do dostatečně velkého počtu akcií, aby byla vůbec naděje, že se s nimi bude obchodovat. Když akcie nejsou likvidní, je to ostuda burzy. Jen malý zlomek „kupónových” společností by za normálních okolností směl doufat, že je burza dobrovolně na svůj trh přijme.
Kupónová privatizace byl vskutku gigantický laboratorní pokus přivést na svět kapitálový trh - dítě ze zkumavky. I normální batole potřebuje hodně péče, než je schopno se postavit na vlastní nohy, natož pak dítě ze zkumavky. Postoj vlád v 90. letech k nově zrozenému kapitálovému trhu a k burze zejména je jedním z největších paradoxů období transformace. Naprostý nezájem vlád v 90. letech o burzu a kapitálový trh vůbec způsobil, že období přechodu od umělých laboratorních podmínek k normálním poměrům trvalo zbytečně velmi dlouho a během této přetěžké doby života v sirotčinci získal český kapitálový trh u obou jeho hlavních postav – investorů a emitentů – velmi nelichotivou pověst.
Nezájem vlád o burzu snad nejlépe dokumentuje fakt, že návrh zákona o Komisi pro cenné papíry nevzniknul na ministerstvu financí, jak by normálně měl, burza si ho musela napsat sama. A ještě byla potrestána tím, že si příslušné náklady nemohla odečíst ze své daňové povinnosti – samozřejmě, vždyť na psaní návrhů zákonů neměla živnostenské oprávnění.
Takže když si dnes, po nějakých dvanácti letech, vláda konečně všimla, že tu burza je a že jejích služeb může dobře použít při prodeji části akcií ze svého portfolia, je to událost k oslavování, protože svým významem daleko přesahuje samotný fakt prodeje. Mělo se to však stát už dříve, protože kapitálový trh ve svých nejtěžších chvílích potřeboval jako sůl, aby mu vláda projevila důvěru. Dnes, po několika kotacích nových společností, to už tolik nepotřebuje, vzchopil se vlastními silami.
Hlavní výhodou prodeje akcií ČEZ na burze je posílení jejich likvidity, tedy toho, co sekundární trh obecně nejvíce potřebuje. Prodej celého bloku jednomu investorovi by měl zcela opačný účinek. Minulé české vlády dávaly velmi krátkozrace najevo, že nerozumí a ani se nesnaží rozumět významu kapitálového trhu pro prosperitu země a že mu celkově nedůvěřují.
Je proto skoro zázrak, že se český kapitálový trh začal slibně rozvíjet i za této nepřízně vlád. Prodej akcií anonymním a rozptýleným investorům přes burzu, na rozdíl od přímého prodeje vybranému investorovi, zcela vylučuje jakoukoli korupci. A právě to asi tak dlouho odrazovalo vládní úředníky od takovéhoto nejtransparentnějšího postupu při prodeji akcií, jaký vůbec existuje.
