Je to už stereotypní. Pes osudově ublíží člověku a hned se rozvine široká diskuse. Jedni hystericky křičí, že nás čtyřnozí mazlíčci za chvíli sežerou a že by se měli zakázat; alespoň někteří. Druzí vyhlašují, že zranění, i smrtelných, způsobených psy, nepřibývá, že jsou jenom více medializována. Je to také tvrzení z chatrného základu, vždyť empiricky, tj. prostým pohledem, snadno zjistíme, že počet čoklů roste. Tudíž logicky musí stoupat množství jejich útoků, neboť sotva si dovolí někdo tvrdit, že láje a zejména její majitelé se kultivují, že procházejí procesem jakési samovýchovy. Jako třeba onen majitel argentinské dogy, která minulý týden jednoho člověka zabila a druhého těžce zranila. Ten pán si sotva uvědomoval, že chovat takové zvíře, nemám-li na ně mentální a fyzickou kapacitu, je nezodpovědné, ba zločinné. Což bere na vědomí jen část majitelů velkých a ostrých psů. Jinak chovatelé věčně bědují, že jsou spolu se svými chlupatými dobračisky vystaveni ústrkům a pomluvám.
Je to únavné, včetně omílaného tvrzení, jak jejich miláček by člověku (a dítěti už vůbec!) nezkřivil vlas na hlavě, je argument pitomý. Kupříkladu proto, že po generace je řada psích plemen vedena k touze po boji s jinými psy. Pravda, nikde v mysli nemají zakódováno, že by měli zaútočit na člověka, co se ale stane, když se rozhodnou zamordovat psího soupeře a jeho majitel ho brání? Kolega Jiří X. Doležal ve své nedávné obraně tzv. bojových psů velmi zlehčil situaci, při níž je člověk zraněn, strká-li ruce k tlamám rvoucích se psů. Co ale má dělat pokojný pán pudla, když se nějaký mírumilovný pittbul rozhodne, že jeho chlupáče zadáví? Má klidně přihlížet, jak létají chlupy a stříká krev? A dojde-li při obraně svého psa k úhoně, řekne mu Doležal: „Neměl ses do toho motat?!“
Stejně tak útrpné je poslouchat argumenty založené na statistice, podle níž nejvíc kousanců lidé sklidí od kokršpanělů a jezevčíků. Nedávno se jimi velmi procítěně oháněla Kateřina Bouda Kašparová ve svém blogu na idnes. Dozajista tomu tak bude, statistika je přece věda, ovšem procvaklé lýtko, a sotva kokr nebo dakl zmůžou více, je snesitelnější záležitost než dogou či staffordem amputovaná noha anebo rozervaný obličej. Budeme-li srovnávat - štětina v zadku není takový malér jako magnum v hrudní oblasti. I proto nejspíš není třeba mít na vzduchovku zbrojní pas, zatímco na „devítku“ ano.
S čím je třeba souhlasit, je tvrzení, že za svoji nebezpečnost nemohou zvířata, ale lidé. Zhůvěřilí nebo blbí majitelé. Možná by cestou, jak se bránit této zvláštní sortě, potrhle přesvědčené, že má-li silného psa, úctyhodnost ušlechtilého tvora se přenáší i na ni, bylo zavést na větší psy jakési zbrojní pasy. Bez rozdílu ras, protože nejspíš mají pravdu kynologové, když tvrdí, že „míšenci“, kdo ví jak vytvoření, jsou špatně postižitelní a často agresivnější než čistokrevná zvířata z důvěryhodného chovu. Jednoduše: Máš velkého psa? Musíš na něj mít papíry. V důsledku ne na toho pesana, ale na sebe. A dostaneš je jenom, když uznají tvoje právo na ně odborníci. Včetně psychologa a kynologa, kteří zjistí nejen předpoklady, ale i praktické dovednosti, v jejichž důsledku nejsi svému okolí nebezpečný i v případě, že budeš vlastnit tak ostrou, nevypočitatelnou a v důsledku lidský život ohrožující zbraň, jako je velký pes. A budeš-li mít takového čokla „na černo“, trest přijde přísný. Což píši s vědomím smutných osudů takových „nelegálních“ pejsků přistižených pánů.
S tím souvisí věta na závěr: Psy mám rád a vůbec mi nevadí, že jich přibývá. Co mi ovšem připadá nechutné, je skutečnost, že současně, zdá se skokem, roste i počet „páníčků“, kteří si myslí, že svoboda jejich osobně a svoboda psa, jehož vlastní, stojí výš než existence „zbytku“ občanů. Jsem si jist, že podmínka zbrojních „psích“ pasů, vydaných jen na základě splnění velmi přísných zkoušek, by takový životům a zdraví lidí nebezpečný exhibicionismus velmi omezila. Už jenom proto, že mnozí, kteří si velké psy řídí jen z plezíru či pro masturbaci vlastního malého sebevědomí a nikoliv ze skutečné lásky či zájmu, by se podstoupení martyria testů báli nebo by na ně byli líní.
