V sobotní příloze Lidových novin ze 7. března je zajímavé povídání o tom, jaké by to bylo, kdyby se zrušilo y, a taky vysvětlení toho, proč to v češtině dost dobře není možné. Možná i vás ve škole učili, abyste při vyjmenování českých samohlásek, vyslovili řetězec a-e-i-o-u-y. Tady to možná všechno kdysi začalo. Čeština má celkem deset samohlásek, pět krátkých, pět dlouhých. To y není samohláska. To je ypsilon a je to protějšek jotě neboli i. Ale je to „jen" písmeno, nikoliv samohláska. Jinými slovy, operujeme jím jen v textech psaných, v mluvené češtině se vyskytuje pouze -i. Proto se třeba fonetický přepis slova vždycky zachytí v češtině [vždicki].
Pravopisem se zaznamenávají jazykové projevy a je to napsaný a víceméně po určitou dobu platný soubor pravidel, která by měla být dodržována. Náš současný pravopis je hlavně fonologický a charakterizuje ho to, že každé hlásce se dá přiřadit jedno písmeno. Náš pravopisný systém je založen na rozumném kompromisu ctění několika zásad (tak třeba vyslovíme břech, ale na břehu - držíme se tedy i zásady tvaroslovné, nikoli jen čistě zvukové). Náš pravopis jako takový je výsledkem několikasetletého vývoje. Pravopisná pravidla se mění v čase, přiznejme si, že každá změna (ta poslední proběhla v Česku v devadesátých letech minulého století) s sebou přinese vlnu diskuzí, nevolí a bouří i protestů. Ty poslední byly tak silné, že k novým Pravidlům českého pravopisu bylo nutno dovydat ještě tzv. Dodatek.
Prvním typem pravopisu u nás byl pravopis jednoduchý neboli primitivní. V podstatě kopíroval písmena z latiny, ale protože pro některé české hlásky latina přepis neměla, pomáhal si češtinou. Grafém c tak označoval nejen c, ale i k nebo č. Pak přišel spřežkový pravopis, kdy pro označení nelatinské hlásky např. ř se užívalo spřežení dvou písmen r + s, ch + z dalo zase dohromady č.
Pak přišel Jan Hus se svou diakritikou, kdy čárku a tečku začal umisťovat nad písmeny. Zprvu měl početnou skupinu odpůrců a Husův pokus o reformu pravopisu byl zatracován, vítězil pravopis spřežkový. Za zmínku snad stojí říct, že naše školou naučené spojení, že tohle ů je u s kroužkem není úplně nejpřesnější. Ono totiž nejde ani tak o kroužek, jak spíš o o. Je to totiž vlastně o nad u. A užíváme ho (ů) jenom tam, kde jde opravdu o původní „česká" slova (duom - dom - dům).
Diakritiku pak vystřídal pravopis bratrský z dílny českých bratrů v Bibli kralické. Po c, s, z zavedl psaní y a krátké a dlouhé u se na začátku slov značilo jako v. Byl to krok zpět, šlo o pravopisnou reformu dost nelogickou, a tak Josef Dobrovský navrhl tzv. opravu analogickou. V1. pádě množného čísla se totiž muselo dosud psát jen Kosy pěkně zpívají, protože po s bylo y povinné. Dobrovský řekl, že je to nesmysl, že je třeba upřednostnit kritérium vzoru (kosi jako páni) a později pak ještě proběhla tzv. oprava skladná, kdy se nesmyslné psaní j jako g nebo j namísto í (takže třeba gegj znamenalo její) zrušilo a stejně tak i ustoupilo užívání w. A tam, kde se vyslovovalo ou, se ou taky začalo psát. Dosud se smělo užívat jen au.
Zhruba od 50. let 19. století se náš grafický systém ustálil a vytyčily se jeho dvě základní zásady: fonologická a pravopisná. Změny v něm se ale prováděly neustále, týkaly se však jen jednotlivostí. To, že se mění pravopisné systémy, není věc jen česká, dělají to i jiné jazyky s pevně ustáleným pravopisným systémem. Z těch nám nejbližší si prošla velkou změnou němčina.
Tolik tedy v první části, která byla dílem historická, dílem teoretická. Chtěl jsem v ní krátce připomenout základní a charakteristické milníky naší pravopisné soustavy. V příštím dílu se zamyslíme už konkrétněji nad tím, co by se stalo, kdyby se právě z oněch milníků staly mylníky.
