Nalistujte si minulý díl mapující pružnou stabilitu jazyka, přečtěte si ho. Možná budete souhlasit, možná ne. Potom spolu s námi pojďte vytvářet diskuzi o dílu tomto. Ten si vezme na paškál ještě jednou stabilitu a změny.
Čeština před kamerou (83)
Stabilita jazyka není jeho přirozeným vývojem narušena, naopak, je jím dána. Určuje ji především úzus, nikoliv tedy slovníkově-gramatický diktát. Jazyk je prostě třeba nechat přirozenému vývoji, nic neurychlovat, ani v duchu zmiňovaného funkcionalizmu, a pokoušet se jeho systém vysvětlovat. Určitá míra kodifikace bude nutná i při vymezení standardu, ale je to míra různá, zejména v pravopisu - pravopis bez kodifikace není možný. Ponechme teď stranou apriorizaci ortografie ve výuce a s tím související pocit zodpovědnosti Čecha vůči pravopisné normě i způsob vytváření pravopisných pravidel se spoustou výjimek. U nás byla veřejností poměrně záporně přijata Pravidla českého pravopisu z r. 1993. Z redakční praxe vím, že je taktičtější odvolávat se/argumentovat raději slovníkem než pravidly. S daleko větším pozitivním ohlasem se ale setkávají publikace Na co se nás často ptáte, Jak dnes píšeme/mluvíme a jak hřešíme proti dobré češtině, Jak psát a jak nepsat dobře česky a Novinky z pravopisu a tvarosloví. Ortografickou kodifikaci potřebuje zejména školská praxe. (I v anglofonních zemích vytváří tuto kodifikaci vydání velkého slovníku/velkých slovníků.)
V morfologii jsou aktuální možnosti kodifikaci omezit - a to dvojího typu:
- upustit od kodifikace tam, kde není nutná, např.: na plotě - na plotu, v článcích - článkách. Tam, kde existuje přirozené kolísání, nevylučujme z jazyka žádný tvar na úkor jiného. Jde o varianty vzájemně zastupitelné, nikoli ale rovnocenné, jak je označuje Mluvnice češtiny 2. (Jiné postavení mají varianty se sémantickou schopností plechách - pleších nebo tzv. frazeologizované varianty: rok od roku - do roka a do dne.)
- Všude tam, kde se rozchází kodifikace s územ, připustit větší tolerantnost u jevů nekodifikovaných (bysme, -ma v I pl. aj.), i u těch, které jsou místně a/nebo stylově omezené, pokud se jich široce užívá (velkej, velkýho, vodraz). Standard je založen na větší propustnosti zejména tvaroslovné a hláskoslovné normy. Do syntaxe, lexikologie a frazeologie preskripce nezasahuje příliš. Zvláštní pozornost si pak zaslouží pojetí kodifikace ve slovníkách/slovnících - školních i akademických. K tomu se snad jen zeptejme, co by se stalo, kdybychom - slovy lingvisty P. Nováka - připustili v učebnicích např. tuto formulaci: "Ženská podstatná jména se souhláskovým zakončením se skloňují buď podle vzoru píseň nebo kost, některá kolísají. Jen podle kost se skloňují jména na -ost.„ Vždyť,“půjde-li o připuštění dublet v celých typech, největší obtíže s dubletami odpadnou." Nebo např. že neživotná maskulina se skloňují v genitivu singuláru buď podle tvrdého vzoru hrad/les, nebo měkkého stroj, určující je koncová souhláska. Některá kolísají, užívají obou typů deklinací (prsten-prstenu, prstene, sklep-sklepa, sklepu). Obě varianty jsou v textu zastupitelné, žádná není správnější. Liší se pouze četností výskytu (srov. statistiky v ČNK) nebo regionálně. Z hlediska stylistického jsou pro nás zajímavá ta substantiva, která mají schopnost svým tvarem rozlišit význam: např. kalich-kalicha, kalichu; klín-klínu, klína; padák-padáku, padáka. A podobně bychom mohli postupovat i v dalších pádech, kde tato substantiva kolísají (plech-plechách, pleších, pas-pasu, pase, led-ledu, ledě).