V předešlém dilu, který si můžete dohledat na webu blogů zpravodajské Čtyřiadvacítky, jsme si uvedli některé příklady konkrétních chyb a zamysleli jsme se, proč k nim dochází. Uvedli jsme taky jakýsi komentář spočívající v možném hledání toho, proč jsme tak citliví na jazykovou chybu, aniž bychom často věděli, co chyba je.
Čeština před kamerou (79): Čeština zákonem. Amen. A o dětských prdýlkách v éteru.
V tom lze spatřovat další úskalí: každý z nás má své představy o jazyce, o jeho vývoji. Hypotézy lingvistů, které se zakládají na důkladné znalosti jazykové normy, se často můžou dostávat do rozporu se skutečným vývojem, který je spontánní a nevědecký, a my, jsouce obdařeni jistým prokletím jazykových znalostí, musíme buď přiznat, že vývoj jde jinak, než bychom si přáli, nebo tvrdit, že to vlastně není vývoj, že je to jen marginální projev uživatelových zjednodušujících mluvených tendencí, popř. tvrdit, tak jak jsem si toho všiml v únoru 2004 na konferenci ve Šlapanicích, že např. tvar bysme (a podobně i např. v I pl. koncovka -ma) se v Brně nepoužívá, že tam není doma. Přitom jsem pak večer slyšel tyto věty: Zaplatíme kartou nebo penězmama? Těma dveřmama se nedá vystoupit, nefungujou. Byzme se v Brně neříká, my tu říkáme bysme.
Nepřipustit si, že se jazyk vyvíjí jinak, než bych si sám přál, problém neřeší, nanejvýš ho jen odsouvá. Zakazované nebo nechtěné varianty se dřív nebo později stejně vrátí, a je proto vhodné s nimi spíš počítat, než je ignorovat. Ve vývoji jazyka jsou přece i nahodilosti, nejde tu o rigorózní pravidla. Kolísání a variantnost je jen demonstrací tohoto přirozeného vývoje. Tolerantní lingvista nemůže a snad ani nechce z jazyka nic vylučovat, snad jen upozorňovat na hyperkorekci a agramatické konstrukce. Kodifikátor/selektor/učitel by měl vysvětlovat a doporučovat, učit své žáky, že i uvnitř spisovné normy existují rozdíly, a s nimi taky o těchto rozdílech umět diskutovat.
Dnes má každá škola přístup k internetu. Nabízejí se přitažlivá témata v pozorování (nejen) tvaroslovných variant například na pozadí Českého národního korpusu, ale i Českého jazykového atlasu a jejich srovnávání s vlastním běžně mluveným územ. Nedělám si iluze o tom, že práce s korpusem nebo různá pozorování sama o sobě vzbudí v Češích touhu po poznání dynamiky proměn jazykového systému, a oni dospějí k jakémusi závěru, že snad nemluví tak špatně. Vím, že k takovému ideálnímu stavu nelze nikdy dospět, lze k němu ale směřovat. Požadavek precizního ovládání gramatické normy češtiny, vzhledem k jejím všem možným variantám a podobám, je nereálný, a ve vztahu k atraktivitě předmětu je kontraproduktivní. Chtít po žácích, aby se naučili všechny kodifikované tvaroslovné varianty, by byla hloupost. Jen by jim tím zbytečně lineárně vzrůstaly požadavky na paměť na úkor rozvíjení jejich vlastního abstraktního myšlení.
A pak je tu ještě ono vlastní praktické nakládání s jazykem, výchova k mluvení a argumentaci. K tomu by mohly sloužit i hodiny stylistiky. Když J. V. Bečka v roce 1938 vydal příručku praktické (?) stylistiky Technika slohu, nastoupil jí bohužel cestu, od které se sedmdesát let naší stylistické výchovy téměř nedokázalo oprostit: namísto praktické výuky, jak dobře psát, máme příručky učící, jak rozebírat hotové slohové výtvory (i když výjimky se ovšem najdou).
Školská praxe zejména na základních školách by se v této chvíli měla řídit heslem "míň, ale konkrétně„, ta středoškolská se pak musí umět zbavit klientského postavení výuky jazyka ve vztahu k literatuře. Dokud lidem nedáme šanci jiného (reálného i realistického) pohledu na jazyk, kterým mluví, dokud budou dennodenně trpět tím, jak “hrozně" mluví zejména ti druzí, dokud se nezmění celkový pohled na jazyk, hlavně pak na jeho magickou spisovnost, a přístup k ní, lze se domnívat, že lidé o vymezení širokého jazykového standardu a elementární vhodnosti vyjadřování nebudou mít zájem, protože v tom budou vidět jakési snahy o destrukci všech tradic jazyka spisovného i tradic kulturních. O to víc pak budou volat po jazykových zákonech nařizujících, jak mluvit, protože není možné slyšet z rádia, že dnes je venku taková zima, že malým dětem by mohly mrazem zčervenat obě půlky prdýlky (vadilo poslankyni I. Levé) anebo že písmena byla vynalezena proto, aby se krásně vyslovovala, a Češi dnes opravdu výslovnost písmen zošklivují, a proto chápu snahy chtějící vrátit jazyk do jeho krásné podoby (mluvčí FN Motol, bývalá moderátorka Novy Eva Jurinová v pořadu Nad věcí z 30. července 2004). Ale co jiného je měřítkem této „krásy“ než zvyklosti získané kdysi ve škole?