Legendární Dietlův seriál Nemocnice na kraji města se vrátil na českotelevizní obrazovky. Bráno pohledem sledovanosti, je úspěšný. Slovutný primář Sova, nezpochybnitelná morální i odborná autorita, vede svůj primariát chvályhodně. Kopeckého doktor Štrosmajer je charakterově pak ještě víc přitažlivější než jeho šéf, a to proto, že chybuje, hřeší, kleje. Seriál, jehož třetí řadu má ČT už připravenou, je zajímavý i po těch téměř čtyřiceti letech. Všimli jste si třeba, že hned první záběr v prvním dílu je plný tzv. product placementu, o jehož patřičnosti a zákonnosti se vedly nedávno dlouhé diskuze? Jde o to, že hned v první scéně s havarovaným hokejistou Přemyslem Rezkem se objevily záběry na reklamní poutače podél silnice. Tvůrci filmů se musejí totiž vypořádávat s tím, jestli můžou ukázat, že hrdinka si myje hlavu tím a tím šamponem, nebo že dítě jí tu kterou čokoládu a jeho otec pije to či ono pivo. Vzhledem k tomu, že scenáristi nepíšou své příběhy izolovaní od světa a ani jejich hrdinové pak nežijí životy bez mobilů, notebooků, televizí, sektů a třeba prezervativů, je myslím si namístě přiznat je i v televizi a neskrývat jejich značku. Jaroslav Dietl, maje v tom jasno asi už tenkrát, tenhle problém vůbec neřešil. Prostě jeho postavy vznikly v 70. letech a v seriálu to je zcela přirozeně vidět.
Zajímavá je pak ještě jedna věc. Ladislav Chudík, tehdy převzavší roli po zemřelém Karlu Högerovi, mluví chvályhodnou češtinou. Když souhlasil s tím, že roli Sovy natočí, odmítl dabéra. V jeho češtině je znát zejména ve výslovnosti tu a tam až přehnaná pečlivost či slovenštině se blížící intonace, ale na rozdíl od některých současných v Česku narozených herců, je mu rozumět. Všechno. Pustíte-li si třeba veleúspěšnou nováckou Ulici, pak zejména u těch dětí je čeština traktována jako jakási turbulence hlásek, které by sice měly vytvořit slovo, a zřejmě ho i vytvářejí, leč rozeznat hranice mezi slovy a větami je i pro Čecha ne že nemožné, ale zbytečně únavné. Zkrátka jim není rozumět.
Pamatuji si, že v jednom dílu říká primář Sova doktorce Čeňkové něco v tom smyslu, že pospíchá do Týniště. Lepší je slyšet to než to tady psát, ale vysloví to tak úžasně pečlivě, že to pak vyzní jako: [prominte alžbjeto musím užodjed do týnyště]. Vůbec to teď nemyslím jako kritiku, opravdu. Naopak - je v tom vidět profesionální snaha i touha vypořádat se s češtinou, které tolik chybějí (myslím tu snahu i tu touhu) některým těm rádoby hvězdičkám, a bohužel i hvězdám.
Výslovnostně dvojaká věta se podařila i služebné pana primáře. Ta stará dobrá Ema, rozvážná a moudrá to žena tolik lpící na tom, aby primářovic rodina byla šťastná, se starého Sovy ptá, jestli bude ještě něco potřebovat, že by si šla už lehnout. Jenže to řekne trochu nedbale a z pomýšlené věty já že bych si šla už lehnout vznikne já že bych si šla šlehnout. Emu miluju, tu její dobrost, ale hlavně ji výborně hraje paní Motlová, která se na to hodí jako žádná jiná - ale tady mě dostala. Ta představa, jak se tahle mohutná žena přizná panu primáři, že si píchá … promiňte vy, kterým má fantazie vadí, i vy, Emo. Stejně budu mít zas co dělat, až nám v seriálu umřete.
V pátek mi jeden můj kamarád říkal, jak se ho jeho dědeček a bábička (je od Třebíče) ptali, jestli už zkoušel v té Praze tu murihanu, v sobotu jsem se od jedné moderátorky dozvěděl, že její malá dcera vytvořila pro punčocháče nové substantivum: pakundáče. Děti v sobě skrývají netušené možnosti a jejich potřeba vytvářet slova je až frenetická. Jazyk je systém, v němž však nehledejte symetrii. Nenajdete ji. Zaposloucháte-li se ale do řeči malých, pak přijdete na to, že jejich jazyk symetrický je, a jsme to my dospělí, kdo jí tu pravidelnost nabouráváme.
Myslím, že murihana a pakundáče se staly součástí mojí slovní zásoby, a nebudu se jich chtít vzdát.
Čeština je krásná. Stojí za to o ní nejen psát. A pan Dietl tohle věděl a uměl to.
