Tak jsem si to asi pěkně zavařil, když jsem chtěl, abychom ve vysílání důsledně všechny zahraniční ženské hosty filmového festivalu ve Varech přechylovali.
Byla ve Varech Sharon Stoneová, nebo Sharon Stone?
K dřívějšímu obvinění z bolševizace jazyka teď přibylo další: diváka z Moravských Budějovic, který se odvolával na empatii cizinek a který by na jejich místě zvažoval žalobu za zneuctění jména koncovkou (sic) –ová. Nevím, jak by s touto žalobou uspěl, musel by totiž především žalovat češtinu za to, že skloňuje a že přechylování je u nás jedním z tradičních způsobů rozlišení rodu. Zarážející je, že se ozvali dva diváci, oba byli muži a oběma vadila přípona (ne tedy koncovka) –ová ve jménech Liv Ullmannová a Sharon Stoneová (u Madeleine Albrightové už nevadí). Žena zatím nepsala ani jedna, a to má přitom genderová a feministická lingvistika u nás své talentky, vědkyně a zastánkyně taky. (Předpokládám, že teď se ženy ozvou.)
Sex a kultura v jazyce
Své ano přechylování se tady teď pokusím vysvětlit, argumenty ad hominem ponechávám stranou. Přechylování do češtiny patří a týká se především ženských příjmení. Před několika lety přijali naši poslanci zákon, který přechylování dokonce nařizoval. Vzala-li si Češka cizince, měla dvě možnosti: buď být s –ová, nebo bez něj, ale pak se musela vzdát českého občanství. Tento bizarní zákon „nežil” naštěstí dlouho. Dnes se přechylovat může i nemusí – je to dáno libovůlí osob, kterých se to týká. A je to dobře. (Nejen) Česká televize zhusta přechyluje – ne proto, že by byla bolševická, ne proto, že by se někomu nadřazovala nebo někomu vnucovala svůj slovotvorný systém, ale proto, že se drží platných doporučení vycházejících z toho, že čeština má ve svém systému historicky danou schopnost kategoricky rozlišovat rod. V roce 1946 napsal Pavel Eisner, že co do pohlavní výstavby tvarové můžeme rozlišovat jazyky naprosto bezpohlavní, jako je třeba angličtina, jazyky s malou dávkou pohlavnosti (němčina), a konečně jazyky důsledně pohlavní, což jsou v Evropě jazyky slovanské a s nimi čeština. Tradiční chápání světa vychází z patriarchálního modelu (latinské homo se překládá jako člověk i muž, viz i anglické man a německé Mann.) A man was born to belong to somebody se překládá jako Člověk se narodil, aby někomu patřil. Překlad se slovem muž by nebyl chybný gramaticky, ale spíš významově. Je to dáno tím, že mužský rod je neutrální, bezpříznakový; mužský rod prostě umí vyjádřit to, že je jen a jen mužský (bratr), ale i to, že líp než rod ženský dokáže být rodově nevyhraněný (sourozenec = bratr i sestra, rodič = otec i matka, kur = kohout i slepice, kůň = hřebec i klisna/kobyla). A anglické cousin je kdo? Užívá se bez rozlišení, jestli je to cousin tety nebo strejdy; i bez rozlišení, zda jde o muže, nebo ženu. Pořád to je cousin. Čeština v tomhle šla vždycky dál, nezůstala tak „frigidní” a ženského cousina označuje jako sestřenici, a toho mužského pak jako bratrance.
Stezka pro cyklistky a cyklisty
Otázky závislosti jazyka a kultury se staly předmětem nekonečných diskuzí už v minulém století. Lingvisticky fungující patriarchální prožívání jazyka vycházející z toho, že jazyk odráží skutečnost, protože i ty nejjemnější strukturní (a tedy i rodové) rozdíly jsou/nejsou zakódovány ve slovníku příslušného jazyka, je dnes nahrazováno postulátem, že jazyk konstruuje skutečnost. Ženský rod tak přestává být v klientském postavení vůči tomu mužskému, a to především díky snahám americké lingvistiky. To, že lingvistický vítr vane v tomto případu z Ameriky, je pochopitelné: velká a etnicky natolik heterogenní společnost vyžaduje v rámci rovnosti a svobody jazyková práva i pro ženy. A tak se anglická slova dosud rodově mužská střetávají se svými rovnoprávnými neutrálními/ženskými podobami: manpower (pracovní síla) : human energy, fireman (hasič) : fire fighter, manmade (ručně vyrobený) : handmade nebo manufactured, chairman (ředitel) : chairwoman/chairperson. Angličtina a spolu s ní i jiné evropské neslovanské jazyky objevují to, co čeština má už dávno, i když díky příponám: ředitel - ředitelka, požárník - požárnice, policista - policistka, psychiatr – psychiatrička… Stezka pro cyklisty tak v sobě může pro někoho nést prvky rodové diskriminace – takže buď cyklistická stezka nebo stezka pro všechny, a tedy stezka pro cyklistky a cyklisty. V tom případě pak ale bude nutné začít upravovat i některé dopravní značky, protože (čistě hypoteticky) řidičům vjezd zakázán by mohlo způsobit to, že řidiči by poslechli, ale řidičky už by třeba do té jednosměrky vjely a… strážci (a strážkyně) dopravního pořádku by je mohli pokutovat. Jak si ale pak poradíme s Mužem přes palubu!? Bude se užívat Man and woman overboard!?
Moce a Američani
V roce 1992 se Josef Škvorecký zamyslel nad zněním běžných amerických pozvánek na oběd: Mrs. William Brown requests the pleasure of your company. Přeložte to tak, abyste nikoho neurazili a zůstali věrni anglickému originálu. Paní William Brownová je nesmysl, protože William je pán; je lepší tedy paní pana Williama Browna se těší na vaši společnost? Když vás bude zvát např. Rikki Zita poznáte, zda přijímáte pozvání muže, nebo ženy? Anglický gramatický systém je odlišný od našeho, angličtina nemá (zatím?) potřebu rozlišovat v příjmení jeho ženskou podobu, proto neužívá žádné „rodové apendixy” jako třeba čeština. My je máme, a je dobře, že je máme. Některá jména, dnes chápaná spíš už jako symboly nepřechylujeme ani my: Marilyn Monroe, Agatha Christie, Sophia Loren, Greta Garbo, Mata Hari – vlastním jménem Margaretha Geertruida Zelleová – to už se v češtině přechyluje). V těch případech, kdy se nám podaří zjistit, že by –ová dotyčné vadilo, pak v televizi nepřechylujeme, ale v ostatních případech přechylujeme a přechylovat budeme. Moce (tak se také přechylování označuje) totiž tvoří nedílnou součást našeho flektivního systému – nejde o žádný citlivý zásah do originální podoby ženského jména. Uvažovali-li bychom takhle, museli bychom tedy připustit, že veškeré skloňování (nejen) jmen je přinejmenším optická destrukce originálu. A jak bychom se měli zachovat třeba v arabských zemích, kde by naše jméno napsali úplně jiným typem písma a k tomu ještě třeba zprava doleva? Je to na žalobu?
Kdybychom přestali přechylovat ženská jména, vytvořili bychom zcela zbytečně a zcela uměle novou skupinu nesklonných jmen v češtině – skupinu cizích ženských příjmení. Češtině je vlastní skloňovaní a časování, čeština stojí a padá s variantností svého tvarosloví. Do Karlových Varů (i do Karlových Var) přijelo spousta hostů (hostí). Já jsem se tady mohl setkat s Václavem Klausem, Sharon Stoneovou i Liv Ullmannovou. Někteří z vás s Václavem Klausem, Sharon Stone i Liv Ullmann. Obé v jazyce možné jest – přirozenější a gramatičtější je přechylovat. Ve shodě s platným územ i doporučením znalců, kteří se této problematice věnují, bude Česká televize přechylovat. Jak říkám, není to nutné – vy tak postupovat nemusíte – ale buďte tolerantní k těm, kteří nechtějí z žen dělat slovotvorné chlapice.
Sex a čeština aneb české jazykové pohlaví
Čeština umí dobře rozdíly v sexu (pohlaví) vyjádřit nejen slovy (muž – žena), ale i příponami (redaktor – redaktorka), a dokonce i shodou (veteráni vyjeli – veterány vyjely). Čeština je „sexistický jazyk”. To, že pro některé dvojice máme dvě různá slova, se vysvětluje tím, že tahle slova (muž – žena) existovala v jazyce dřív, než došlo v češtině k naprosto zásadnímu gramatickému rozlišení protikladu přirozeného rodu. Tato rodová a slovní diference není v jazyce přítomna vždy. V češtině existuje skupina slov, která mají jeden tvar i rod, a přesto označují muže i ženu: lenoch, hlupák, miláček, větroplach, motovidlo, čmelák, ježek, kukačka. Říkáme jim jména vespolná. Vedle nich pak objevíte ale i takováto: naivka, nešika, popleta, choť, Míla, Jára, Vlasta – ty označujeme jako jména obourodá (mají dva rody: ten i ta). Ta vlastní obourodá jména pak sehrávají nesmírně důležitou roli v sexuologii. Stávají se součástí nové identity člověka. Transsexuálové a jejich okolí si postupně zvykají na novou/nového Mílu, Járu, Vlastu.
Kdo koho miluje?
Douglas loves Douglas. Věta gramaticky v pořádku. Vy z ní poznáte, kdo koho miluje? Jestli Douglas Douglasovou. Nebo snad Douglas Douglase? Nebo se Douglasovi milují navzájem? V tomto případu je to jedno, já jsem si zvykl na to, že s tím –ová to čeština umí vyjádřit víc srozumitelně. A zvyk je někdy víc než železná košile. (Nedávno naše úspěšná závodnice v běhu na lyžích Kateřina Neumannová prohlásila: jsem stejně tak úspěšný šampion a závodník jako mí zahraniční konkurenti, měla bych proto mít stejné možnosti reklamy.)
Křižovatky českého přechylování jsou nepřehledné, hladší průjezd na zelenou vám podle mě zaručí přechylování. Ať se ale rozhodne tak nebo onak, nabourat nemůžete. V některých případech se za vámi možná někdo ohlídne, jindy třeba výstražně „zatroubí”, ale bude-li chtít pochopit, pak určitě pochopí, proč jste se rozhodli přechylovat (nebo nepřechylovat).
Pro mě byly v K. Varech Sharon Stoneová, Liv Ullmannová, Catherine Deneuveová. Snad mi to prominou a odpustí, i když upřímně: vlastně nemají co. Mně taky vůbec nevadí, že někteří cizinci čtou mé jméno jako [vajbirejl] nebo [vajbiral].
S –ová, nebo bez –ová - to jestli jde o muže, nebo ženu stejně většinou nejlíp poznáte podle tváře a hlasu… i když někdy….však to znáte sami/samy.
petr.vybiral@czech-tv.cz
jazykový poradce
Redakce zpravodajství ČT
