„…a tak se jazyk ocitá buď v rukou nedovzdělanců, nebo intelektuálů, kteří nepřemýšlejí nad tím, co říkají. O vytrácení logiky z jejich promluv svědčí pak to, že z úst vážené vědkyně, jistě otitulované zepředu i zezadu, můžete slyšet, že nejoptimálnější řešení snad nalézáme… I chce se mi, pane redaktore, vykřiknout, když tohle slyším – při vší úctě k ženám: "Babo, zmlkni a jdi vařit!“ Tolik krátká citace z dopisu pana Halady z Žatce.
Většinou běsní ti, kteří znají latinu, nebo ti, kteří si zakládají na jazykovém povědomí a intuici, a nejoptimálnější jim významově nesedí. Bylo však nutné posílat dotyčnou k plotně?
Podle Slovníku spisovné češtiny vyjadřuje slovo optimální relativně nejlepší, nejvhodnější a nejpříhodnější podmínky. Z logiky definice tedy vyplývá, že když už něco optimální je, je to už natolik dobré, že nemá smysl vytvářet tomu další stupeň. Čeština umí stupňovat přídavná jména (a příslovce), a dělá to ráda a často: někdo je hodný (pozitiv), jiný je hodnější (komparativ) a někdo nejhodnější (superlativ). Proč ale nejoptimálnější? Vždyť to nemá logiku!
Možná si vás znepřátelím, ale představte si, že má. Nejoptimálnější jako superlativ se dá obhájit! Pokusím se o to a prosím, aby dočetli i ti, kteří si zakládají na svém klasickém vzdělání a tenhle super superlativ nedokážou strávit. Latiníci, teď nepravidelně stupňujte se mnou: 1. stupeň – bonus (dobrý), 2. stupeň – melior (lepší), 3. stupeň – optimus (nejlepší). Souhlasíte? Dalších stupňů a tvarů netřeba, protože optimálnější a nejoptimálnější by odpovídaly hypoteticky tvarům *nejlepšejší a *nejlepšejšejší – a ty nás posouvají zpět k infantilní gramatice.
Jenže tenhle jazykově nelogický "patvar” má své kritiky i zastánce už nejmíň padesát let. Adjektivum optimalis, které v češtině máme v podobě optimální, nevzniklo totiž přímo k superlativu optimus. Ve svém rodném listě má napsáno, že vzniklo ke zpodstatnělému optimum. A latinské optimum znamená nejlepší možný dosažitelný stav. Velmi důležité přitom je, že optimalis je přídavné jméno vztahové, vztahuje se právě k optimum. Ke vztahovým přídavným jménům patří třeba: rodičovský, papírový, černý, kruhový, bezdětný – a ta opravdu nemá smysl stupňovat. Vedle nich máme pak i přídavná jména kvalitativní: hustý, malý, tenký, dlouhý, která stupňovat umíme: někdo je delší než já, ale už asi zapochybujeme o tom, že to je černější než černé. Stát se to ale může. Vzpomeňme třeba Byl to nejčernější den jeho života. Nálada nebyla nejrůžovější. Bílá bělejší, prádlo čistější. V těchto případech přecházejí tato vztahová přídavná jména ke jménům kvalitativním a stupňovat se dají. A totéž se stalo i s naším optimalis – nejoptimálnější. Ono totiž pro dosažení optima (a tedy ideálního stavu) je potřeba vždycky něco udělat, lze k němu směřovat. Kritizovaný a nelogický tvar nejoptimálnější pak označuje to, co se kýženému optimu jen nejvíc přibližuje, a proto je zatěžko mu přisuzovat, že sám vyjadřuje jakýsi nejlepšejšejší způsob. Zejména ta předpona nej z něj formálně vytváří jakýsi významový superlativ superlativů, ale on sám se tak mnohdy nechová. To, že se tvar nejoptimálnější neshoduje s naším jazykovým povědomím, dokládá výmluvně Český národní korpus. V různých odvozených podobách ho tam najdete jen zhruba padesátkrát, zatímco různých odvozenin přídavného jména optimální jsou v korpusu téměř tři tisíce!
Shrňme: tento nelogický superlativ nemusí být vždy chybný, závisí to případ od případu. Optimální sněhové podmínky stačí. Ty nejoptimálnější by byly jaké? Jen dodávám, že při srovnávání užíváme spojky než, nežli (Bratr je mladší než já). Spojky jak, jako se sem nehodí. A nezapomeňte, že čárku po těchto spojkách píšeme jen tehdy, následuje-li sloveso: bratr je mladší, než jsem já – bratr je mladší než já.
