Může se v Turínu mluvit taky o vínu? Co si o tom myslíte vy v tom Brnu?Turínská zimní olympiáda skončila a do mezí frekvenčního „normálu“ se vrátilo i užívání slova Turín. Proč se právě tohle jméno stalo tématem dnešního povídání? Inu proto, že jsme se jak v televizi, tak v rádiích mohli setkat s podobami Turíně anebo Turínu. Jako Češi víceméně rezignujeme na to, že se často při skloňování objeví vedle sebe dvě možné koncovky, a tak máme třeba na rukou – na rukách, bez dvora – bez dvoru, někde i tři:z popela – z popele – z popelu. Tato variantnost je pro češtinu typická, protože mluvíme jazykem, který je ze všech slovanských nejvíc „ohybatelný“, a proto tolik koncovek. Slovníky často předepisují, která z koncovek je spisovná, stále častěji však povolují koncovky obě.
Obecně platí, že to -e je původní a drží se víc na Moravě, -u pak koncovka novější a užívá se jí hlavně v Čechách. A mě právě zaujaly jakási sveřepost a zarputilost moravského moderátora, který důsledně používal tvar v Turínu, tedy
s -u, které lze spíš předpokládat u Čecha, ale i u něj zřejmě poměrně zřídka, protože slova zakončená na -ín tendují i v Čechách k -ě (ve vepříně, v kravíně, na velíně, ve Zlíně). Když si pak K. Neumannová vylyžovala zlatou, řekl něco v tom smyslu, že V Turínu Kateřina o zlatu určitě snila…a teď ho má. Následoval další docela zajímavý text, v němž jsme se mimo jiné dozvěděli, že naše vítězka má ráda kvalitní červené víno, ovšem o víně se v něm mluvilo jako o vínu.
I napadlo mě toto: Češi, Moravané, Slezané se možná dají v případech kolísajících koncovek rozdělit do dvou skupin: tu první, zřejmě početnější, tvoří ti, které zkrátka netrápí, jestli -u nebo -e. Tu druhou pak ti, které tohle kolísání napadne a třeba by si chtěli ověřit, co říká slovník, jenže tam opravdu nic nenajdou, a tak volí raději tu koncovku, která se nekryje s jejich jazykovým povědomím. Pak by ale mohlo platit, že - chtějíce být spisovní v případě nerozhodných nebo neověřitelných - volíme raději ten tvar, který se vzpouzí naší intuici, a pak by tedy, řečeno ve zkratce, mohlo platit, že spisovné je to, co je pro nás míň přijatelné, antiintuitivní. Když pak v médiích chceme/musíme mluvit spisovně, zvolíme si tu variantu, kterou bychom vlastně nikdy neužili. Úžasná schopnost médií ovlivňovat naše vyjadřování! Úžasná neschopnost naší spisovné normy?
Jak mi vysvětlíte, že moderátor moravské redakce rozhlasu mluvil o senátorovi, který byl ve Znojmu, zatímco jeho kolega z redakce pražské po celou dobu rozhovoru užíval
ve Znojmě, tedy tvar podle mě uzuálnější, přijatelnější, běžnější? Není tohle počátek tzv. hyperkorektních tvarů – tedy chyb, před kterými lingvistika varuje? Hyperkorekce totiž zaplňuje prázdná místa v jazykovém povědomí uživatele, který - ve snaze být spisovný - vytvoří tvar jakoby spisovnější. Profláknutým příkladem je moderátorské Přál by jsi si dostat se do vily? Teď by jsme měli být už ve vile. To by jsme zkrátka vzniklo tak, že spisovné bychom působí knižně, bysme je nespisovné, a tedy ejhle řešení: by je v češtině spisovné, jsme taky … a by jsme je na světě. Jenže to je právě ta spisovnost na druhou, tedy hyperkorektnost. To znáte přece i v životě. Když je k vám někdo slušný, kvitujete to s povděkem… když začne být přeslušný, přemilý a přepozorný, je co? Je servilní, slizkej…vlezdoprdelka atd., atd.
Na Moravě jsou přesvědčeni o tom, že mluví líp a spisovněji než Češi. Vůbec tady nechci rozdmýchávat líté půtky, jestli to je, nebo není pravda. Jde mi o něco jiného. Mám jedno takové přání, spíš prosbu. V případě, že si nejste jisti a nemůžete si ověřit, jestli to, co chcete říct, slovník „připouští” (neb člověk u sebe většinově slovník nenosí), zachovejte si svoji intuitivní a už osvojenou znalost jazyka a neuchylujte se k tvarům, které odporují vašemu jazykovému povědomí. Co si o tom všem myslíte třeba v Brnu? Hypoteticky vzato, je i v Brnu spisovné… Kdyby tohle povídání náhodou četl moderátor, který by třeba v textu poznal sám sebe, pak se ho ptám: cožpak ani pro vás není lepší nechat si chladit pivo ve sklepě? Nebo si myslíte, že do éteru je spisovnější ve sklepu, zatímco doma ve sklepě?
Na podobě jazyka se vlivným způsobem podílejí především média. Je tedy celkem pravděpodobné, že někoho, hlavně asi ty mladší, v následujícím nevím jak dlouhém období, čeká masírování televizními hyperkorektními kondicionály by jsme – by jsi si. Nás veřejnoprávní prosím, nedělejme to. Způsob užívání jazyka vypovídá především o nás samých, o tom, jací jsme. Vrána k vráně sedá… a rovný rovného si hledá. Na rovnost v životě nevěřím, tím spíš ne v jazyce. Tady však nejde o rovnost, anobrž o přístup. Nehledejme chyby tam, kde jsou, a nedělejme je tam, kde jiní obvykle chybují.
