Několik dnů před výročím našich listopadových událostí z roku 1989 pozvaly tři akademické instituce skupinu lidí blízkých emeritnímu profesoru univerzity v Lancasteru dr. Jaroslavu Krejčímu na jeho přednášku do krásné Lannovy vily v pražské Bubenči. Název té přednášky byl "Česká zkušenost 20. století", trvala hodinu a bezmála třiadevadesátiletý pan profesor ji přednesl spatra a vestoje.
Česká zkušenost 20. století
Život tohoto muže nebyl nikterak jednoduchý. Jeho otec byl významný ústavní právník stejného jména, v posledních měsících první republiky i předseda Ústavního soudu. To, že se dobře znal s pomnichovským prezidentem dr. Emilem Háchou, ho přivedlo na odiozní postavení ministra spravedlnosti a po zatčení Aloise Eliáše i předsedy protektorátní vlády. Po válce pak při posuzování jeho viny převládlo hledisko národní cti, porušené přijetím oněch funkcí, nad leckterými dobrými činy, jimiž se Jaroslav Krejčí senior tyto své prohřešky snažil vyvažovat. Rozsudek dvaceti pěti let těžkého žaláře vedl pak nutně po jedenácti letech věznění k jeho smrti na Pankráci.
V té době však už byl ve vězení i jeho syn, o němž zde dnes chci hlavně hovořit. Ten se stal obětí běžné komunistické perzekuce ve vykonstruovaném procesu a teprve po pěti a půl letech se dočkal Novotného amnestie pro politické vězně. Roku 1968 se se svou ženou Annou rozhodl k emigraci a, i když mu v té době bylo už dvaapadesát let, dosáhl v Anglii neuvěřitelně hvězdné akademické kariéry. Rozmáchl se svými vědeckými zájmy do mnohem větší šíře než jeho otec a různé vědecké obory v sobě spojil v jakousi integrovanou společenskou vědu obsahující ekonomii, sociologii a politiku - to vše v rozhledu po celém světě, ale i s velmi pronikavým průhledem na dění ve své rodné zemi. Britové mu potvrdili jeho dávné přesvědčení, že více než různé teorie musíme ctít fakta a že nade všemi školami musí naše postoje a vědomí vytvářet životní zkušenost. Tímto směrem se také nesla Krejčího přednáška v Lannově vile. Vděčným posluchačům ukázala, jak důležité je posuzování minulosti, pozorování přítomnosti a odhadování budoucnosti předem nezaujatým a střízlivým pohledem a jak se některé události jeví v docela jiném světle, oprostíme-li se od předsudků, legend a osobních emocí, které tolika lidem u nás zkreslují základní pohledy a názory.
Uveďme z Krejčího přednášky jen namátkou například oddělené pojetí českého národa a území jeho státu, což se z hlediska kultury českých zemí v roce 1945 ne právě šťastně vyřešilo. Pan profesor dal v této souvislosti celkem nepokrytě najevo svůj názor, že zachování Rakousko-Uherska a jeho přetvoření na federaci svobodných národů mohlo být přes všechny nevýhody pro nás lepší než to, co následovalo po první světové válce až do konce 20. století. Velmi kriticky se vyslovil i k politice Edvarda Beneše a za velmi nepatřičný prohlásil náš nedávno zcela jednomyslně přijatý zákon o Benešových zásluhách o stát, pokud by se to mělo týkat i posledních deseti let jeho života. S tímto Krejčího názorem někteří přítomní vyslovili nesouhlas, neboť zatím zřejmě neprostudovali do detailu Benešův život a politickou činnost zejména ve vztahu k jeho ústavním pravomocem, které často překračoval.
Z těchto nedogmatických postojů profesora Krejčího vyplynul i závěr jeho přednášky svědčící jednoznačně pro naši plnohodnotnou účast v integrované Evropské unii. A ještě jedna velmi důležitá myšlenka v tom závěru zazněla: Nesoustřeďujme svou hlavní pozornost na minulé nepřátele, ale bedlivě hlídejme, odkud hrozí nebezpečí nová. Pan profesor toto nebezpečí vidí jednoznačně v islámu a v jeho pronikání do euro-americké civilizace. - Zde si nejsem jist, zdali neexistují ještě nebezpečí jiná a pro náš život významnější - například hrozby ekologické. Ale i když připustíme, že islám je nebezpečí nejhorší, pak ani z Krejčího přednášky nebylo jasné, jak se před ním chránit. Na rozdíl od dob minulých nelze totiž islám vymezit hranicemi kteréhokoliv státu, což si v Íránu a Iráku zřejmě uvědomuje i nový americký prezident.
Na druhé straně se Obama patrně mýlí, když akci NATO v Afghánistánu dává dnes stejný cíl, jaký dal v roce 2001 George Bush - tedy dopadnout tam Usámu bin Ládina. Obávám se, že to bude úsilí stejně marné, jako bylo až dosud, protože se stále netuší, kde se Usáma skrývá a zdali vůbec ještě existuje.
I přes tyto nezodpovězené otázky poskytlo nám setkání s profesorem Krejčím nejen mnoho cenných faktů a jimi podložených názorů, ale i velké povzbuzení, jak jasnou mysl si člověk může zachovat i v desátém desetiletí svého života a k jak správným výsledkům svého myšlení dochází, když se oprostí od všeho, co zavání šovinismem a stranictvím. Takový pohled jen zřídka nacházíme u našich politiků - nejen současných, ale často i těch bývalých.