V médiích se velmi často hovoří o různých svátcích a jen málokdy se v těch souvislostech vyskytne slovo "čas“. I svátky jsou však svého druhu výročí a tohle slovo už vychází ze základu "rok“, což je pojem související s časem zcela nepochybně jakožto jeho základní míra, odpovídající dosti přesně jednomu otočení planety Země kolem Slunce. Na roky počítáme dějiny i jednotlivé lidské životy a čas je tudíž náš pán a velitel, jak nazval jeden ze svých spisů Albert Einstein.
Stálé zrychlování tempa života v posledních desetiletích je způsobeno jednak časovým zkracováním vzdáleností moderní dopravou a jednak zahlcováním člověka stále větším množstvím informací, které je čím dál nesnadnější vstřebávat a zvládat. Možná, že právě určité rituály svátků – u nás zejména Vánoc a Velikonoc – působí jisté časové vyrovnávání, kdy opakování každoročních zvyklostí je jen opakováním dávno známých informací, a zpomalení rytmu života zpomalí aspoň na chvíli i běh našeho času fyzického.
Ale i v tom všedním shonu bychom měli myslet na to, abychom svůj čas naplnili co nejužitečněji. Před čtyřiceti lety k tomu mladé lidi nabádala jedna z mála našich písniček na toto téma, která končila tímto pěkným trojverším: "Marně shání hodináře, nedohoní v potu tváře, kdo zmeškal svůj čas”. Je to výzva tím naléhavější, čím méně dnešních lidí podle průzkumů věří v pokračování svého vlastního života v nějakém jiném systému nebo v nějaké jiné pozemské formě. I tito agnostici však mohou jako zcela reálný přijmout názor, že správným naplněním času jednoho fyzického života tento život nemusí smrtí končit a záleží jen na kvalitě onoho jeho naplnění, zdali a na jak dlouho je možné životní působení takového jedince prodloužit. Nejobvyklejším způsobem jsou děti, jimž ovšem musí být předána nejen genetická, ale také duchovní a vzdělanostní výbava rodičů, která pak může pokračovat v určitých rodových vlastnostech. Některé dynastie šlechtické, vědecké či umělecké, ale také selské či řemeslnické, pokud je totalitní režimy nepřeťaly, jsou toho nadějným příkladem.
Svoje životní působení mohou časově prodloužit daleko za svou fyzickou smrt ti, kdo po sobě zanechají památku obohacující i další generace. Slavný spisovatel Stefan Zweig, který sám svůj život ukončil dobrovolně, napsal v závěru novely „Knihomol” tato slova: "Tvoříme knihy jen proto, abychom byli spojeni s lidmi i po svém posledním vydechnutí a tak se bránili neúprosnému protivníku veškerého života – pomíjejícnosti a zapomnění”.
Mezinárodní hudební festival Pražské jaro, který zítra zahajuje svůj 62. ročník, je dobrým příkladem spojení myšlenek, o nichž tu mluvíme. Jednak využívá krásy jarního měsíce, která umocňuje jedinečnost polohy a architektury našeho hlavního města, jednak tím, že zahajuje v úmrtní den Bedřicha Smetany - tím dokazuje onu Zweigovu myšlenku pokračování života největších lidí v jejich díle, a navíc pravidelným opakováním Smetanova cyklu symfonických básní oslavujícím naprosto unikátně zemi, která je naší vlastí, zpomaluje na chvíli náš čas a vede k zamyšlení o hodnotách, jimž říkáme věčné.
Stejně logicky ovšem osvícení zakladatelé Pražského jara pojali před jednašedesáti lety i pravidelný závěr festivalu, kdy se každým rokem opakovala Beethovenova IX. symfonie jakožto skvělý doklad moudrého hesla tohoto festivalu, že hudba spojuje národy. Tuto symboliku museli s jistým skřípěním zubů po celá desetiletí tolerovat i představitelé komunistického režimu, a je proto naprosto nepochopitelné, že právě v době, kdy jsme vstupovali do Evropské unie, byla tato druhá tradice Pražského jara zrušena. V jeho finále už tedy nezní Beethovenova geniálně zhudebněná Schillerova Óda na radost, jejíž základní melodie se stala evropskou hymnou.
To si opravdu pořadatelé neuvědomují symboličnost toho, že právě tímto dílem velmi logicky vrcholil hudební festival v srdci Evropy, s čímž byla spojena i mezinárodní prezentace této nesnadné hudby nejen našimi vynikajícími symfonickými orchestry, ale zejména také jedinečným Pražským filharmonickým sborem. Tento zcela nehorázný zásah do tradice nelze zejména v dnešní politické situaci omluvit žádnými důvody – ať už jsou ekonomické nebo jiné.
Nutno osobně vyzvat ředitele festivalu Bielora a dramaturga Matznera, aby tuto hrubou chybu napravili a vrátili základní ideu festivalu znovu k té podobě, jakou mu dali jeho zakladatelé, mezi něž patřil i nezapomenutelný Václav Holzknecht. Ti totiž perfektně věděli, že i po desítkách let bude tato země muset manifestovat jak svoji národní identitu koncertem zahajovacím, tak své evropanství a světovost koncertem závěrečným. Smetanova Má vlast i Beethovenova IX. symfonie jsou z těchto hledisek ve své nadčasovosti a ideovém obsahu hodnoty, které nemohou být ničím nahrazeny.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
