Aby bylo jasno: české košíkářky jsou pro mne šampiónkami, protože hráčky Spojených států, to byl pro všechny ostatní prostě vzdálený svět, nebo – jak se teď říká – jiný level. Vím, že tak to ve skutečnosti neplatí a archívy budou říkat, že naše holky byly druhé, ale dovolím si cítit to tak. Celé tažení basketbalového dámského týmu pro mě bylo zážitkem, který mě dojal nejen sportovně, ale při kterém jsem také, alespoň na chvíli, viděl hroutit se machistické pojetí světa.
Hele, nejsem nijak zarputilý podpůrce genderových pravidel. Někdy mi připadají jako afekt. A Simone de Beauvoir, jednu z prakněžek tohoto kultu, rád pojmenovávám starou Sartrovou. Ale když se někdy stávám spolusledovatelem ženského sportu v české hospodě, ježí se mi chlupy a mít mobil na královnu Amazonek, volám ji ku pomoci. Ty pitomé kecy, jež moje pohlaví dokáže při takové příležitosti ze sebe vycedit, mě až děsí. Protože jsem však od přírody zvědavý a zvídavý, nevyhýbám se podobným kratochvílím, ba je vyhledávám, neboť mě láká dozvědět se, kam až naše mužská pitomost může vyrůst či spíše poklesnout.
Právě tak jsem sledoval cestu našich basketbalistek až tam nahoru, kam nikdo nedosáhne a jen leckdo doskočí. V pivním lokálu, ve společnosti chlápků, kteří jsou přesvědčeni, že jsou pány tvorstva. Zprvu debata o zápasech plynula v zaměření spíše na plandavost triček, neforemnost trenýrek a tudíž nemožnost přesného odhadu předního i zadního rozměru a tvaru vyboulení; též šla řeč o tom, která má jaký nos. Také padaly narážky na výšku košíkářek. Obával jsem se, že se dožiji nějaké podobně mazané říkanky, jakou jsem kdysi dávno slyšel v jedné venkovské knajpě také při basketbalovém zápasu žen od tamního obecního básníka: „Jak mě tahle bába láká? /Rozhodně ne na stojáka!“
Tak takovou blbost nikdo neřekl, ale: obecný definiční termín byl „buchty“. Oblíbený komentář při herní chybě: „No jo, ženská!“
Ale postupně se duch hovoru měnil. Cynická pánotvorská uštěpačnost skrze koutek úst začala nabývat na citových výškách, z řeči se měnila v občasný křik, v závěrečných zápasech řev, provázený při neúspěšných akcích slovy, pravda, vulgárními, ale emotivně zcela odpovídajícími termínům, jež se používají při kiksech v pánských sportech, zejména fotbalu a hokeji, pro párové orgány mužského charakteru.
Ke konci prodloužení zápasu s Běloruskami stáli pánové jako jeden pán a drželi se v oblasti srdce, aby to s nimi neluplo. Ani jeden z nich nehodnotil, která na tom place je hezčí a s kterou by to bylo veselejší. Čistý svět lidského souznění.
A když pak basketbalistky vyhrály, řekl po dořvání do nadšeného a dojatého ticha jeden z pánů: „To ať jdou ti blbí chlapi fotbalistický do prdele! Tohle jsou bouráci!“ Bohudík, nepoužil avantgardní zásady genderové řeči a neřekl: „bouračky“.
Dámy basketbalové, hluboko klobouk dolů před vámi. Kdybyste věděly, co jste udělaly pro mužsko-ženskou (nebo naopak?) spravedlnost bez všelijakých patetických projevů… Jenom tím, že jste měly mužná srdce. Adjektivum „ženná“ naštěstí zatím neexistuje.
