„Jestli chceš, poletíš s divadlem Sklep do Afghánistánu,“ oznámila mi jednou v září s potutelným úsměvem kolegyně Nora Fridrichová. Bez přemýšlení jsem kývla. A co víc, byla jsem nadšená. Jeden z našich nejvtipnějších divadelních souborů ve spojení se zážitkem ve válečné zóně, kam se jen tak někdo (až na kolegu Karla Rožánka) nedostane. Kdo by odmítl…
Na co jsem vlastně kývla, mi začalo docházet, když jsem vyplňovala dotazník pro vízum.
„V jakém stavu je vaše sdrce?“
„Máte neprůstřelnou vestu?“
Ostřílený afghánský zpravodaj Rožánek pro mě měl jedinou radu: „Terezo, nedělej žádný kraviny a když poletí střela, schovej se do krytu.“ Díky…
Naštěstí kameraman Lukáš Roganský je ve válečných zónách víc než doma, uklidňovala jsem se.
S ansáblem divadla Sklep jsme se potkali na vojenském letišti v Kbelích. Na úvod nám vojáci vysvětlili, že je máme na slovo poslouchat, zatímco divadelníci popíjeli poslední piva (na vojenských základnách platí suchý zákon, tedy ani kapka alkoholu). Vojáci se zdáli být mírně nervózní. Nebylo divu. Pohled na rozvernou společnost herců a muzikantů, kteří i přes jasný zákaz neustále něco fotí, nenapovídal, že by zrovna poslouchali na slovo. Naštěstí se brzy ukázalo, že poněkud direktivní hlas šéfa a režiséra Václava Marhoula (mimochodem muže z aktivních záloh) a hlavní organizátorky sklepní mise Markéty Tannerové zabírá.
Na vojenské základně v Bagrámu jsme přistáli ráno. Obří prostor obepíná obří zeď s obřím ostnatým drátem. V dálce se tyčí po celém obvodu majestátní hory. Nádhera, kdyby člověk nebyl uprostřed válečné zóny…
V prvních hodinách v Afghánistánu má člověk pocit, že vzduch je zředěn zhurba půl napůl prachem. A taky že ano. Ten pocit mi vydržel až do konce pobytu. Přes den navíc peče slunce, před kterým není úniku. Když nás převáželi starým malým autobusem, abychom si vyzvedli helmy a neprůstřelné vesty, byli vyjevení všichni. Základna je soubor - pro laika - zcela nepochopitelně postavených budov, zákoutí, vojenských obrněných aut, zdí, silnic, unimobuněk, plotů, drátů… A všude lidé v maskáčích a se samopaly přes rameno.
Přivítal nás šéf českých vojáků Jiří Pazděra (před pár dny dostal vysoké americké vyznamenání). A když dvě hodiny líčil, na jaká nebezpečí si máme dávat pozor, byli i divadelníci zaražení. Většině z nich taky až přímo na místě došlo, kde jsme. Ale ani tak je humor neopustil. Že jsou Sklepáci někde v blízkosti, člověk poznal hned. Buď díky Marhoulově hlasitým instrukcím, nebo typickému smíchu herce Davida Vávry, případně neustálým komentujícím poznámkám herce Milana Šteindlera. Z míry je nevyvedlo ani ubytování - ve stanu, muži a ženy odděleni dřevěnou přepážkou. Na pryčnách, které jsme si vybírali podle toho, ze které se vyvalí menší oblak prachu, když do ní bouchnete.
Čeští umělci nebývají na vojenských základnách často. A divadelní soubor přijel vůbec poprvé. Vojáci proto herce přicházeli nenápadně omrknout. Všichni byli neuvěřitelně milí. Je to mimochodem armádní elita. To ale neznamená, že nemají smysl pro humor, byť pravda, poněkud specifický. Rádi si utahují z civilistů.
Když se první večer ozvalo velmi nepříjemným hlasem anglické hlášení, abychom se zdržovali u krytů, protože letěla raketa, strach měli téměř všichni. Raketa sice doletěla mimo území základny, stísněný pocit v nás ale zůstal až do večera. Zásadní pokyn v takovém případě zní: zalehnout na dvě minuty okamžitě k zemi a pak vyhledat nejbližší kryt. Jenže člověka trochu znejistí, když například v jídelně dva vojáci jako na povel lehnou pod salátový bar, a další dva si nad nimi klidně nakládají řapíkatý celer, aniž by hnuli brvou. Raket naštěstí víc neletělo…
Mimochodem - Bargrám je ta základna, na které v červenci zahynuli čtyři čeští vojáci (nedávno dostali státní vyznamenání). Že je to dodnes extrémně citlivé téma, bylo na vojácích znát i po čase. Když to zrovna nebyli blízcí kamarádi, byli to kamarádi, anebo známí.
První představení a potlesk ve stoje. Sklepáci sehráli tříhodinový part, plný vtipných scének. Se slovy: „Když už jsme tady, tak to rozbalíme.“ A přestože velitel Pazděra vtipkoval, že mají účast i potlesk nařízené povinně, jejich nadšení bylo ryzí a nefalšované. A Sklepáci… řekla bych, že jejich nehynoucí sarkasmus se v tu chvíli změnil v dojetí. Atmosféra byla neuvěřitelně nabíjející.
Pro mě osobně, ale i pro řadu herců, byl nejsilnějším zážitkem přelet vrtulníkem do Kábulu, na základnu Kaia. Nacpaní vedle sebe jako sardinky, obtěžkáni patnáctikilovými vestami. Přes zcela nepopsatelný řev dvou vrtulí není slyšet slovo a uvnitř absolutní tma, ochrana před útokem povstalců v horách. Když kolem stroje začala uprostřed patnáctiminutového přeletu létat bílá světla, myslela jsem, že je to konec, vážně. Až po bezpečném přistání jsme pochopili, že střely jsme vypouštěli my, jako falešné cíle. Jen nám to vojáci tak nějak zapomněli předem říct. Specifický smysl pro humor…
Druhé představení vyvolalo stejné nadšení vojáků i herců. Emoce, legrace, potlesk ve stoje. Dojetí bylo patrné na obou stranách pódia. Sklepní mise byla splněna.
A stejně jako divadelníci, ani já na tenhle „výlet“ nikdy nezapomenu.
