Hlavní cenu na filmovém festivalu v Cannes získal francouzský snímek Dheepan od Jacquese Audiarda, který před dvěma roky na stejném festivalu zaujal snímkem Na dřeň s Marion Cotillard. Velká cena, druhé nejvýznamnější ocenění, pak náleží maďarskému snímku Saulův syn, který se vrací k válečným událostem roku 1944. Za režii byl oceněn čínský tvůrce Chou Siao-sien se snímkem The Assassin.
Porota festivalu v Cannes v čele s režisérským a scenáristickým duem bratrů Coenů označila za nejlepší film letošního ročníku snímek Dheepan. V něm trojice bývalého vojáka, mladé ženy a malé dívky předstírá, že je rodina, když utíkají před občanskou válkou na Srí Lance. Usadí se na okraji Paříže, a i když se navzájem vlastně neznají, pokouší se vybudovat společný život. Při přijímání ocenění se francouzský režisér cítil dojat, zároveň poděkoval Michaelu Hanekemu, že letos nenatočil žádný film. Když totiž před třemi roky proti sobě stanuli v hlavní soutěžní sekci, byl to právě Hanekeho film Láska, který dostal přednost před Audiardovým snímkem Na dřeň.
Velkou cenu si z Cannes odváží maďarské drama z koncentračního tábora z dob druhé světové války Saulův syn. Jeho režisér László Nemes byl v Cannes vůbec poprvé. „Chtěli jsme, aby film řekl nové generaci o devastaci evropských Židů,“ prohlásil při převzetí ocenění Nemes. Při rozdávání cen se ale dostalo i na sci-fi – The Lobster řeckého tvůrce Jorgose Lanthimose dostal cenu poroty. Mezi dvě ženy pak zamířilo ocenění za nejlepší ženský herecký výkon. Hodně se sice mluvilo o výkonu Cate Blanchettové v americkém filmu Carol, cenu ale za tento film dostala Rooney Mara, která dříve spolupracovala třeba s Davidem Fincherem na adaptaci knihy Muži, kteří nenávidí ženy. Druhou oceněnou herečkou je Emmanuelle Bercotová za drama Můj král. Jako nejlepší herec odjíždí z festivalu Vincent Lindon, cenu mu vynesl výkon ve filmu The Measure of a Man.
Cannes nahoru a dolů
Na letošní filmy v soutěži mezinárodního filmového festivalu v Cannes by se dal uplatnit dialog z francouzského soutěžního snímku Můj král. Ve vztahu, kde partneři nedokážou být ani spolu, ani bez sebe, hrdinka namítá, že chce mít vztah standardní a bez výkyvů. Taková byla hlavní soutěž, stabilní a bez výrazných křivek. Její partner argumentuje, že to je strnulé, a radši by živoucí výkyvy nahoru a dolů. Takový byl celý program v Cannes napříč sekcemi.
Samotná soutěž se vyznačovala snímky, které až na výjimky nevybočovaly, neprovokovaly kritiky a diváky. Také to byly většinou filmy se silným diváckým potenciálem, které rádi zakoupí distributoři. Dalším velmi silným aspektem letošních soutěžních snímků byla skutečnost, že se v nich mluvilo z velké míry anglicky. Letos se sešlo poměrně hodně snímků, které režiséři natáčeli v jiném než svém rodném jazyce. Možná i to byl důvod, proč se zdálo, že filmy neukazují současný svět ve svém skutečném světle.
Argument, že s filmem v angličtině je snadnější získat početnější publikum v různých zemích a že dává režisérům možnost pracovat s velkými herci, například v britském Guardianu neobstál. Když v 90. letech vznikaly filmy v angličtině také ve větším počtu, výsledkem byly takzvané evropské pudinky. Rozpačitý dojem z anglicky mluvených filmů se objevil zase, například u italského režiséra Paola Sorrentina a jeho filmu Mládí s Harvey Keitelem a Michaelem Cainem, kteří v alpském sanatoriu filozofují a vzpomínají na svá mladá léta.
K těm lepším anglicky mluveným snímkům patřil film dánského režiséra Joachima Triera Hlasitější než bomby. Vypráví příběh rodiny, která se vyrovnává se smrtí matky, slavné válečné fotografky. Řadil se na festivalu ke snímkům narážejícím na současná témata. Těch si všímali především Francouzi, už vítězným titulem Dheepan (režie Jacques Audiard) o přistěhovalcích ze Srí Lanky, kteří na falešné pasy vytvoří rodinu pro emigraci do Evropy. Filmem Pravidla trhu (režie Stéphane Brizé) se zas dotkli nezaměstnanosti, hrdina příběhu, kvalifikovaný dělník, skončí jako oznamovatel krádeží a přestupků v supermarketu. K současnosti odkazují i témata lidí na konci života například v americko-mexickém filmu Chronic (režie Michel Franco), kde Tim Roth hraje profesionálního asistenta pro umírající, pro něž má větší pochopení než jejich rodina, nebo italská Moje matka (režie Nanni Moretti).
Programem se prolínaly ve velké míře partnerské, rodinné a jiné vztahy, z nichž trochu pozdvižení vzbudili americká Carol (režie Todd Haynes), lesbický vztah v Americe 50. let s Cate Blanchettovou, nebo Francouzi se svým příspěvkem o incestu ve filmu Marguerite a Julien (režie Valérie Donzelliová). Výjimky, které letošní soutěž přinesla, přišly s debutantem z Maďarska Lászlém Nemesem ve filmu Saulův syn, kde netradičním a novátorským způsobem ztvárnil téma holocaustu. A v shakespearovském dramatu od režiséra Justina Kurzela Macbeth by dnes divák chtě nechtě viděl paralelu s aktivitami a krutostmi Islámského státu.
Festival v Cannes má sílu zahladit i ostré hrany vyčnívajících filmů. To letos v soutěži dělat nemusel. Není třeba, aby jeho tep zůstal standardní a bez výkyvů.
