Písničkářka Radůza, která právě vydává koncertní album Ocelový město, je jako nespoutaná horská bystřina – valící se zcela po svém, koryto nekoryto, čistá a současně plná energie.
Živá Radůza je poctivá
Krásně je to cítit z nového alba, na němž nabídla hned sedmnáct, s jedinou výjimkou, nových písní. Před rozhodnutím nabídnout nový repertoár hned na živém albu nelze než smeknout. Obvyklá praxe je totiž vydat novinky studiově a pak ty nejoblíbenější prodat posluchačům ještě jednou koncertně, zvláště pokud nemáme na skladě nic nového. Radůzina volba vypovídá přinejmenším o jedné věci: Rozhodně nějakým tvůrčím ochabnutím netrpí, může-li si dovolit něco takového. A ještě jedno lze předeslat: Nové písničky jsou jedna lepší než druhá. Nemluvě o jejich podání.
Tím se dostáváme k samotné nahrávce – vybíralo se z koncertů, které proběhly v březnu v pražské Malostranské besedě (a které v říjnu vyjdou ještě na DVD), a na rozdíl od živého alba Vše je jedním, které natočila v roce 2006 a na němž vystupuje sama, si tentokráte vzala na pódium celou kapelu (Josef Štěpánek – elektrická kytara, Jan Cidlinský – basa, housle, David Lanštof – bicí), k tomu si samozřejmě musíme přidat i Radůzu samotnou a její zpěv, klavír, kytaru, foukací harmoniku a dudy.
Radůza (zdroj: ČT24)
Díky rozšíření nástrojového obsazení písničky dostávají pestřejší rámec, ke cti muzikantů je dobře dodat, že se nikdy necpou dopředu, nesnaží se jalově sólovat, naopak: Citlivě doprovázejí zpěvačku, s respektem k ní a především k té či oné písni. Slyšíme tak tklivou linku kytary v písni Střípky vitráží nebo folklórní housličky v úvodní Až hory se převalí, zároveň se ale dočkáme i kytarového zabouření v lehce funkové Jsem vlk.
Celkové ladění je nicméně přeci jen intimnější, což pochopitelně vychází již ze samotného rázu Radůziny konfesijní tvorby. Její texty jsou velice osobní, ale nesklouzává přitom do banalit, dávkuje střídmě, o to však účinněji. A vypráví-li větami, jež se týkají problémů, bolestí mezi dvěma lidmi, nestěžuje si, spíše jen konstatuje. Moc dobře ví, jak zpívá v písničce Jsou, že „jsou věci, kterým nelze se vyhnout, na které vždy zůstaneš sám“.
Jako již několikrát, ani tentokráte se v textech neváže pouze na češtinu, ani v tomto případě to není samoúčelná exhibice, naopak – krásně je to slyšet v písni Hördöm, jež je nazpívána ve fiktivním jazyce, jakési nápodobě islandštiny. Ve spojení s dudami to přitom vůbec nevadí, slyšíme ale i jiné, tentokráte skutečné jazyky.
Bylo by na místě zmínit i nahrávku jako takovou – přestože bylo album nahráno při koncertě, zvuk je krásně čistý jako ona zmíněná bystřina. A pokud jde o energii, i tu se podařilo na album přenést, cítíme ji stále, i v těch jemnějších písních, nejenom třeba v odpíchnutém reggae Mulanje wanga.
„Obelžu tě beze studu…“ zpívá se na desce, a ať už to Radůza myslela, jak chtěla, rozhodně se to netýká její umělecké poctivosti – na tu naopak může přísahat. A z celého vynikajícího alba je to víc než cítit.