Praha – Lidé očekávají v kině televizní zábavu, chodí se hlavně na komedie, vážné věci příliš netáhnou, domnívá se dramatik a režisér Petr Zelenka. Utvrzují ho v tom jeho zkušenosti s filmovou, divadelní i televizní tvorbou. „Na Karamazovy přišlo asi sto tisíc diváků, což považuji za nadstandard, měli nálepku intelektuální film. Jen mi přijde škoda, že na nějakou lacinou věc, na nějakou komedii, přijde milion lidí. Ty nůžky jsou zbytečně moc otevřené,“ tvrdí. Zároveň si ale uvědomuje, že nabídka dobrých českých snímků není zrovna nejbohatší.
Zelenka: Diváci náročnějších filmů jsou ohrožený druh
Kromě Karamazových, inspirovaných divadelním představením, patří do Zelenkovy celovečerní režijní filmografie ještě už kultovní Knoflíkáři, hudební Rok ďábla a Příběhy obyčejného šílenství. Poslední jmenovaný snímek byl nejprve Zelenkovou divadelní autorskou prvotinou. Získal za ni Cenu Alfreda Radoka, o několik let později dostal stejné ocenění i za hru Očištění. A na poličce má i České lvy za své filmové počiny.
Zelenka je zkrátka úspěšným filmařem a divadelníkem, zdá se, i když důvody k nejistotě se vždycky najdou. Koneckonců jeho poslední hra Ohrožené druhy, která měla tento týden premiéru na Nové scéně Národního divadla, je o (ne)úspěchu.
„Režírovat jsem začal z nouze, protože nikdo nechtěl mé scénáře natáčet. A pak jsem z filmu nedobrovolně zmizel, protože je čím dál těžší filmy točit, tak jsem se přesunul do divadla,“ prozradil Zelenka v pořadu Před půlnocí, jak to se vztahem film-divadlo má. Ohrožené druhy se zfilmovat nechystá, i proto, že těžké téma divadelní prkna na rozdíl od filmového plátna, respektive diváků před ním, spíše unesou.
GALERIE
Příběhy obyčejného šílenství (divadlo) zdroj: ČT
„Film se vyprofiloval tak, že to musí být jednoznačná komedie. Tady se už nedá filmovým jazykem vyprávět cokoli vážného. Protože vkus publika se natolik změnil za posledních deset patnáct let, že divák už to v podstatě nepřipouští,“ tvrdí Zelenka. Diváci náročnějších filmů jsou podle něho – v duchu názvu jeho poslední hry – ohrožené druhy.
Lidé v kinosálech očekávají televizní zábavu, dodává. Souvisí to s vlivem soukromých televizí a v poslední době také s digitalizací, což „není nic jiného než zástěrka pro to, jak dostat do kin televizní druh programu“. Televizi tím ale nezatracuje: „Naučila diváka hledat televizní zábavu v kinech, ale sama, aspoň některá, začala nabízet silnější zábavu v televizi,“ upozorňuje v souvislosti třeba se seriálem Terapie na HBO, který režíroval a který je jako projekt (nejen u nás) považován za povedený televizní počin.
Sám by rád jednou televizní seriál napsal, považuje ho za nejvyšší metu, pokud jde o dramatický tvar. Dříve než na obrazovce ale uvidí diváci jeho jméno spíš ve filmových titulcích v kině. Chystá snímek vycházející z knihy Jana Tesaře Mnichovský komplex. Film s názvem Ztraceni v Mnichově je o „pohledu“ papouška Édouarda Daladiera na mnichovskou dohodu. „Asi rok a půl jsem sháněl českého producenta a teď jsme si plácli s Davidem Ondříčkem,“ uvedl Zelenka s tím, že do premiéry filmu je ještě daleko.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Špatně nastavený systém v české kinematografii podle něho tlačí tvůrce k tomu, aby dělali autorské filmy. I když on by rád s někým spolupracoval – ovšem v systému, který by byl funkční. Je důležité, aby filmoví tvůrci byli součástí komunity, v níž může něco vzniknout. Opak se odráží na kvalitě. „Nabídka není moc dobrá. Z třiceti českých filmů za rok se dá koukat na jeden nebo na dva,“ má dojem Zelenka. K povedené menšině přitom počítá třeba počiny Marka Najbrta nebo Bohdana Slámy.
„Film vzniká nekoncepčně. Chybí tady státní film, jednotná dramaturgie určité skupiny filmařů,“ vysvětluje. „Nejlepší by bylo, kdyby stát přijal funkční filmový zákon, čemuž se brání. Pak by se dalo plánovat na pár let dopředu a mohli bychom i vstupovat do koprodukce jako nejen ti, kteří něco žádají. Stali bychom se normálními partnery v diskusi a ve financování evropského filmu. Od toho nás dělí strašně málo – pár set milionů korun ročně.“