Winton osobně přivítal Nickyho rodinu

• jab

20. 1. 201120. 1. 2011|Zdroj: ČT24

Nickyho rodina

Zdroj: ČT24/Bontonfilm

Praha – Za účasti Sira Nicholase Wintona byl v pražském Kongresovém centru ve světové premiéře uveden třetí film z wintonovské série Nickyho rodina, pod nímž je opět podepsán režisér Matej Mináč. Po oceňovaném dokumentu Nicholas Winton – Síla lidskosti a hraném snímku Všichni moji blízcí natočil shrnující a podle svých slov poslední film o 669 českých a slovenských dětech, kteří Wintonovou zásluhou přežily druhou světovou válku. Dokumentární snímek s hranými rekonstrukcemi vznikl v koprodukci ČT, do kin vstupuje 3. února.

Winton divákům z pódia řekl, že i pro něho byl film silným zážitkem. Nickyho rodinu uvedl místopředseda vlády Karel Schwarzenberg a ministr obrany Alexandr Vondra, večera se zúčastnil i exprezident Václav Havel.

Prvními diváky byli už dopoledne mladí lidé z celé republiky zapojení do nadnárodního vzdělávacího programu Loterie života. Wintonovi, stejně jako hosté večerní premiéry, vzdali úctu dlouhým potleskem. K poděkování se připojil i místopředseda Senátu Přemysl Sobotka, který předal norskému velvyslanci v ČR Jensi Eikaasovi nominační dopis, jímž navrhuje Wintona na Nobelovu cenu míru. Návrh podpořila petice s podpisy více než 100 tisíc dětí.

„Vím, že to není chvíle pro dlouhé projevy, ale chtěl bych upozornit na dvě důležitá slova, která si můžete vyložit po svém. Jsou to etika a kompromis.“

Příběh zachráněných dětí, převážně židovského původu, se dostal na veřejnost až v 80. letech. Dnes 101letý Winton o záchranné akci z roku 1939 nikomu více než půl století neřekl, dokonce ani své manželce. Zaslouženou pozornost získal tento neuvěřitelně silný příběh (více o něm si můžete přečíst v příloze) až po vzniku Mináčova filmu Všichni moji blízcí (1999) a především pak dokumentu Síla lidskosti v roce 2002.

„Říká se, že to bylo tajemství, že o tom nikdo nevěděl, ono to tak úplně není,“ upřesnil Wintonův syn Nick v rozhovoru pro ČT24, „protože já jsem věděl, když jsem byl chlapec, že se něco odehrálo, ale nevěděl jsem, jaký to mělo význam. Když se jako dítě dozvíte, že otec organizoval tyto transporty, tak si řeknete: 'Tak dobrá, v pohodě, můžu si jít zas hrát.' Nemělo to pro mě žádný zásadní význam až do doby, kdy se o tom začalo mluvit v polovině 80. let v Británii.“

Mináč se o záchranné akci „britského Schindlera“ poprvé dozvěděl v roce 1997 při pátrání po osudech své matky během války, když na základě jejího příběhu připravoval svůj hraný režijní debut Všichni moji blízcí. „V knihovně pražského Židovského muzea jsem narazil na knížku Perličky dětství. Věra Gissingová v ní vzpomíná, jak se jako jedenáctiletá dívka dostala na nečekanou cestu do Anglie, kterou zorganizoval nějaký Brit – Nicholas Winton a která jí zachránila život. Její rodiče zemřeli v koncentračních táborech,“ vypráví Mináč.

Nicholas Winton: „Pouhé zapamatování si historických událostí nestačí. Měli bychom se více soustředit na pozitivní stránky historie a učit se z ní laskavosti, lásce, poctivosti, mravnosti a vzájemné pomoci a soucitu.“

Matej Mináč: „Od začátku jsme chtěli ukázat, jak z tragických událostí, padesát let kompletně zapomenutých, může vzniknout příběh pro současnost, který bude lidem pomáhat tvořit budoucnost.“

O rok později navštívil Wintona v jeho domě nedaleko Londýna, a jak mu prý napovídalo jeho dokumentaristické srdce, rozhodl osud Wintona a „jeho“ dětí zachytit v dokumentu. Vznikl tedy hodinový snímek Nicholas Winton – Síla lidskosti, který byl mimo jiné oceněn International Emmy Award pro nejlepší zahraniční dokument.

„Říkali jsme si, že přece není možné, aby takovýto skutek zmizel v propadlišti paměti, protože tehdy o něm vědělo opravdu jen velmi málo lidí, na internetu například nebyla o panu Wintonovi jediná zmínka… Ovšem to, co se začalo dít po uvedení našich filmů, nás ohromilo,“ přiznává Mináč. „Film Síla lidskosti viděl tehdejší britský ministerský předseda Tony Blair a navrhl, aby královna Alžběta Wintona povýšila do šlechtického stavu. Americký kongres se na základě filmu rozhodl přijmout zákon, kterým byl Wintonův čin 'uzákoněn' jako hrdinský čin záchrany, což je nejvyšší možné americké ocenění. A Winton začal sbírat ceny po celém světě. Stal se celebritou, přijímali a stále jej přijímají hlavy států, královny, ministři…“

Navíc se objevily desítky dalších „Wintonových dětí“ (400 se jich stále ještě neozvalo) a přibývali lidé, kteří se Wintonovým příběhem nechali inspirovat. „Řekli jsme si, že i kdybychom tu věc chtěli opustit, tak se to nedá, a že tedy uděláme ještě takový definitivní obraz všeho, co se stalo. Je to taková sága pro kina od roku 1938 až do roku 2010,“ dodal Mináč, který na scénáři filmu, stejně jako předchozího dokumentu, pracoval ještě se střihačem a producentem Patrikem Paššem.

Tvůrci prý chtějí ukázat, že do Nickyho rodiny nepatří jen tisíce lidí (počítáme-li i rodiny zachráněných dětí), které za svůj život vděčí tomuto příběhu, ale i všichni ti, kteří chtějí s naším světem něco pozitivního vykonat. „Obraz má tak 80procentní sílu, takže některé události se nedají zachytit slovem, to jsou příliš silné emoce,“ vysvětlil režisér, proč se rozhodl zvolit formu dokumentu s hranými scénami.

Do nich obsadil méně známé tváře, s výjimkou Kláry Issové (hraje matku, která se nedokáže odloučit od svého dítěte, více o tomto příběhu si můžete přečíst níže), chtěl, aby ztvárněné situace byly uvěřitelné. Nicholase Wintona hraje Michal Slaný, v hraných částech se objeví i Aneta Faitová v roli švédské špionky, kterou gestapo nasadilo na Wintona, a která mu pomohla vyvézt první děti.

Při natáčení snímku navštívili Mináč s Paššem na dvě desítky zemí a pořídili kilometry materiálu. Při jeho zpracování strávili podle Paššových slov ve střižně čtyři tisíce hodin, za své vzaly i mnohé povedené záběry a rozhovory s významnými osobnostmi. "Měli jsme fantastický materiál, jenže hrdiny toho filmu nejsou osobnosti, komentátoři, ale nejobyčejnější činy dětí. To najednou bylo tisíckrát silnější než nádherná slova od osobností, a Elie Wiesel a dalajlama tam zůstali jen proto, že nehovořili o Wintonovi, ale o dobru, který se jako 'virus' šíří díky němu po světě," vysvětlil Mináč.

Byl by rád, aby se jeho poslední wintonovský film podařilo dostat do kinodistribucí po celém světě. O čtvrtém zpracování příběhu ale už neuvažuje. „Já osobně celý život toužím natáčet komedie a là Woody Allen a Winton je jen odbočkou v tom, co mě baví dělat, tedy zábavné filmy. A teď se vrhnu zpět do komedií,“ plánuje.

Docela přesně si vybavuji okamžik, kdy mi přeběhl mráz po zádech. V září 2008 jsme se s vedoucí produkce a mou pomocnou režisérkou Janou Gospičovou připravovali na natáčení hraných scén filmu Nickyho rodina. Jedna z těch nejdůležitějších se odehrává na Wilsonově nádraží v roce 1939, když se děti loučily navždy se svými rodiči. Předlohou pro nás byla legenda, podle které se jedna z maminek nedokázala se svým dítětem rozloučit a těsně před odjezdem vlaku ho vytáhla ven, objímala ho, plakala a pak, v poslední chvíli před odjezdem, dítě do vagonu vrátila, a tím mu zachránila život. Tehdy mi zavolal kameraman Martin Kubala, se kterým moc rád točím, má ovšem jednu chybu - nikdy nemá čas, ale tenkrát zrovna měl volné tři týdny, tak jsme ještě narychlo vyrazili do USA, natočit povídaní s několika americkými „Wintonovými dětmi“. Začali jsme Alicí Masters ve Washingtonu. A ona mi vypráví: „Moje máma na nádraží vytáhla mou mladší sestru přes okno vagonu, sestra moc plakala, máma také a já jsem vykřikla: 'Tak si ji nech, nech si ji!' V tom zapískal výpravčí na píšťalku a vlak se dal do pohybu. Bezradná máma běžela i s mojí sestrou za vlakem, nevěděla, co má dělat, a v poslední chvíli mi sestru vrátila přes okno kupé zpátky…“ Rozumíte, normálně mě zamrazilo. Ten příběh, který jsem dosud znal jen jako legendu, najednou ožil a byl ještě dramatičtější! Jakého lepšího scenáristu, než je sám život, by napadlo, že ten vlak se začne rozjíždět, čímž rozhodnutí matky dostalo přímo apokalyptický rozměr, v mnohém mi to připomínalo Sophiinu volbu. Hned jsem volal Janu Gospičovou, celou scénu jsem jí popsal, aby ji připravila podle absolutně autentické reality.

Vzpomínám si ještě na jeden příběh, který ve mně vzbudil silné emoce. Prvních dvacet pět dětí odletělo do Švédska, a tak jsme hledali švédské zachráněné děti. A opravdu jsem jedno „Wintonovo dítě“ ve Švédsku našel – Hanuše Webera. Byl jsem moc rád, domluvili jsme natáčení a Hanuš začal vyprávět o matce Ilse Weberové, o jejích pohádkách, byla totiž skvělá dětská spisovatelka, o tom, jak v Terezíně skládala pro děti písničky, protože to bylo to jediné, jak jim mohla pomoci. A když její děti z dětského bloku zařadili do transportu do Osvětimi, dobrovolně se i s Hanušovým mladším bratrem přihlásila, tak se o ně bála. Po příjezdu do Osvětimi je hned poslali do plynu. Když se svlékali, ve vězeňském komandu, které mělo na starosti odklízení mrtvol, pracoval jejich rodinný přítel. Ten paní Weberové řekl: „Toto je plynová komora. Prosím, až budete uvnitř, sedněte si do kouta a začněte zpívat, při zpěvu se více nadýcháte plynu a zemřete rychleji, a ne s takovými bolestmi.“ A ona s dětmi v té plynové komoře začala zpívat Wiegalu – ukolébavku, kterou napsala v Terezíně. Za dramatických okolností, po válce, se tahle skladba v Terezíně našla. Potom mi Hanuš ukolébavku své mámy v interpretaci Liv Migdal pustil. A já se přestal ovládat, došla mi slova, zůstaly jen slzy… Ta nádherná hudba a text, to byla skutečná zpráva z pekla. /Matej Mináč/