Praha - Roman Týc prodal své semaforové panáčky, kteří ho přivedli na měsíc do vězení, za milion sto tisíc korun. Týc aka David Brudňák aka David Hons, který jindy kradl čepice policistům, cíleně vytváří svou image rebela, který se bouří proti systému. Vedle Davida Černého je dnes snad nejvýraznějším provokatérem, který svým dílem zkoumá hranice legality a legitimity, samozřejmě za vděčné pozornosti medií. Jak se s tím však slučuje skutečnost, že se nechává zastupovat kontroverzní Galerií Dvorak Sec a jeho díla nakupuje třeba lobbista Marek Dalík?
„Chceme vyprovokovat systém, establishment k tomu, aby zareagoval a tou reakcí se obnažil,“ chápe Týc svůj program. „Pak je otázka sebeuvědomění člověka, do jaké míry je ochoten obětovat sám sebe ve vztahu ke společnosti a postavit se proti systému,“ vysvětluje na jedné veřejné debatě.
Jenže jeho umělecká kariéra má svou odvrácenou stránku v kontroverzní Galerii Dvořák Šec, která ho zastupuje. Galerie symbolizuje v pražském výtvarném světě opačné hodnoty, než o kterých rád mluví Týc. „Sám sebe prezentuje jako nějakého mesiáše, který ukazuje tupému stádu cestu boje proti zkorumpovanému systému a přitom je zastupován galerijním trustem, kterým je galerie Dvořák Šec,“ komentuje to umělec Milan Mikuláštík.
Galerii Dvorak Sec Contemporary na půl vlastní Olga Dvořák a Petr Šec. „Jde o to, že firmy Petra Šece byly navázány na Dopravní podnik. Lidové noviny upozornily, že měly vazby na společnost na Kajmanských ostrovech, která se objevila v souvislosti s předraženými platbami za jízdenky,“ upozorňuje Jan Skřivánek, šéfredaktor časopisu Art&Antiques.
Galerie Dvorak Sec Contemporary personálně souvisí s Artbankou Museum of Young Art. Artbanka je soukromá a rychle rostoucí sbírka současného českého umění, které poskytuje k pronájmu. „Není to dobrý, bohužel já s tím mám také něco do činění,“ chechtá se David Černý, jehož čtyři obří Pistole zdobí dvůr Colloredo-Mansfeldského paláce u Karlova mostu, kde Artbanka sídlí.
Systém požírá i ty, kteří se tváří, že proti němu bojují. Křiklavým příkladem je koupě plastiky Romana Týce Není co slavit na Národní třídě. Vedle rukou ukazujících „viktorky“ z roku 1989 nainstaloval Týc z jedné strany hajlující ruce roku 1939 a z druhé zvednuté prostředníčky roku 2009. Plastiku si posléze koupil nechvalně známý lobbista Marek Dalík. „Každý by měl dělat tak, jak mu svědomí dovolí a přežít musí každý,“ říká sám Týc.
Kdo má tohle lustrovat?
Má se výtvarník zajímat o to, kdo kupuje jeho práce? „Kde je ta míra? Jednoho kolegu, který má ateliér tady v Meetfactory, prodává pražský galerista, který je asi desetkrát usvědčený a permanentně žalovaný zloděj. A také to neřeší, tak to je, bohužel,“ odpovídá David Černý. Naráží na Krištofa Kinteru, kterého zastupuje galerista Jiří Švestka. Sám Černý se se Švestkou soudil o více než milion korun za nezaplacenou práci.
„Kdo má tohle lustrovat? Myslím, že David Černý má úplně stejný problém. Také prodává lidem, kteří nemají úplně dobrou reputaci. Kdo nám bude směrodatně diktovat, že tento člověk je čistý, blahosklonný, filantropický?“ zlobí se Kintera. „Problém je způsobený obdobím socialismu a komunismu. Tohle neblahé období našich dějin zpřetrhalo aristokratickou linii sběratelství,“ domnívá se.
V České republice totiž neexistují zavedená pravidla výtvarného trhu. „Ve zvláštním postkomunistickém koktejlu míchá veřejné a soukromé, ziskové a neziskové. Podpora privátní sbírky je tak snadno prezentovatelná jako podpora mladého umění,“ píše Tomáš Pospiszyl v textu Lidových novin Tajnosti Artbanky a její kapitál právě o Artbance.
Ceny jsou vycucané z prstu
Na facebooku proto vznikla iniciativa Jonáše Strouhala nazvaná Artpračka, která podezřelé aktivity Artbanky ironizuje. Chce upozornit na situaci, kdy bývají komerční galerie ve světě kvůli svým neprůhledným nákupům a půjčkám považovány za možné nástroje praní špinavých peněz.
Kontroverzní roli sehrávají i média, která movité klientele slouží jako indikátor úspěšné investice. „V roce 2003 mě dali na titulní stranu v Reflexu, kde mi fotograf David Kraus dal mezi nohy chlupatý liščí ohon,“ vypráví o své cestě za úspěchem Alena Kupčíková, která se proslavila erotickými kresbami vytvořenými za pomoci chloupků z ohanbí. „Na základě toho rozhovoru a toho, že mě viděli v televizi, se rozhodli, že udělají nákup. Je to pro ně tečka, jako kdyby potřebovali potvrzení,“ popisuje Kupčíková uvažování investorů do umění.
Česku kromě nepsaných pravidel chybí také systém renomovaných galerií, které by určovaly ceny. „Galeristé nebo samotní umělci se nemají o co opřít při stanovování cen a ty ceny jsou potom vycucané z prstu,“ říká Jan Skřivánek. Kupčíková dodává: „Můžete prodat stejnou věc za milion nebo za dvacet tisíc. Cena umění je tak abstraktní, to mě fascinuje každý den.“
