Život jí změnila letní bouřka. Nejdřív se schovala v jeho náklaďáku a potom v jeho náruči. A pak náhle, bez vysvětlení a neodvolatelně jako bouřkové mraky, jež se přehouply za obzor, zmizel z jejího života. Ale v srdci jí zůstala palčivá vzpomínka na milostný blesk, který jí projel životem (nebo čím?), vášnivé milování s charismatickým chlapíkem, pod jehož doteky tála jako jarní sníh v meruňkovém sadu. A potom našla v autobazaru jeho náklaďák, se kterým přivážel do města zeleninu a k tomu jen pro ni i pravidelný příděl chlapského milování. Tak sedla za volant, který kdysi svíraly ruce, jež dosud cítila na svém těle, a rozjela se někam do úrodné nížiny Žitného ostrova hledat ztracenou lásku, se kterou se ani nestihla rozloučit. Některé lásky totiž odcházejí navždy a bez šance na návrat, takže je už nelze nikdy vzkřísit. Prostě zemřou, spolu se šťastnými lidmi, kteří tak odcházejí s vědomím, že milují a jsou milováni. Zanechal ji tu osamělou a dál toužící po štěstí a po lásce. Ale také dostatečně silnou a odhodlanou tohle všechno znovu najít v té požehnané, lužní krajině jižního Slovenska, jako pokračování jeho i svého života…
Trosečníci z Meruňkového ostrova
Slovenský film se snaží být dostatečně cool, aby nevypadal provinčně, psychologicky spíš sofistikovaný, aby nepůsobil primitivně, sem tam koketující s experimentem, aby potvrdil svoji postmodernost a také reflektující své kořeny a minulost, aby nevzbudil dojem, že zapomíná, z čeho vzešel. Někdy jsou tyto snahy až příliš „čitelné“, občas se to s některou z nich trochu přežene a nejhorší je, když v nepochybně dobře míněném tvůrčím rozmachu zbytní všechny najednou.
A pak nastoupí chvíle (jako je tato), kdy je natočen jednoduchý film o prostých a samozřejmých věcech našeho života, které buď máme, nebo nemáme, nebo o ně právě usilujeme. Film (jako je tento), připomínající, ale rozhodně nekopírující raného Šulíka, film, jenž byl natočen lehce a přirozeně, jakoby mimoděk, jako když do polí dýchne teplý vítr z maďarské pusty, zčeří temnou vodu slepého dunajského ramene a uvízne zrzce Babice ve vlasech. A jakkoli se zdá, jako by tento opus o nic neusiloval, je právě tato absence očividné snahy o něco něčím, co je jeho téměř magickou, přidanou hodnotou, a co vás může (nebudete-li se tomu aktivně či apriori bránit) zasáhnout a prostoupit jako…
Vůně dozrávajícího meruňkového sadu
Babika je zralá žena z města, která to nechce vzdát! A tak se v omláceném ruském náklaďáku, kde se poprvé objala se svojí poslední, ztracenou letní láskou, vydala vyprahlými silnicemi mezi kukuřičnými poli Žitného ostrova, po jejích vychladlých stopách, jako by cítila, že toto je její poslední šance. Jako by nechtěla uvěřit, že po ní nezbylo nic víc než tenhle dýchavičný náklaďák, který každou chvíli také doslouží, jako by cítila, že jí tohle trochu zoufalé, krajní a svým způsobem vlastně šílené gesto planně toužící bytosti, která už nemá co ztratit, dovede až na jednu odlehlou samotu uprostřed meruňkového sadu.
Jednoduchým venkovským životem, kde všechny věci jsou přímočaré jako chytání ryb holýma rukama nebo přefiknutí nadržené hospodské v kumbálu za výčepem, tu žijí synové jejího posledního milence. Predátor ze Žitného ostrova Lajcsi, který se s ničím moc nemaže, arogantně si bere, co unese, a ženský klín je pro něj spíš místem živočišné úlevy nežli rafinované rozkoše. Alespoň do doby, než na dvoře zaparkuje Babika tátův náklaďák, nechá si ujet autobus a mladší brácha Jancsi náhodou zjistí, že je nevyholená (což v místních podmínkách evidentně zvedá její cenu). Ostatně i zakřiknutý slušňák Jancsi by si to rád rozdal na seně s touhle smyslnou zrzkou, která u nich (nikdo neví, jak se to vlastně stalo) nakonec obsadila ložnici rodičů a začala se klukům starat o domácnost. „Máte to tu pěkné,“ řekla rozpačitě, vystoupila z náklaďáku a nikdo z nich v tu chvíli netušil, že tu právě našla svůj nový domov.
Jenomže žít počestně na hromádce se dvěma chlapy, co umí máknout, zapařit a ženské dát, co potřebuje, se dá jen chvíli. Když uplynula, stal se jeden z nich mužem činu a druhý platonickým svědkem staré pravdy, že když chceš dosáhnout štěstí, rozuměj vytouženého klína, musíš mu jít odvážně naproti a nebát se v něm utonout.
Ostrov uprostřed proudu
Pevný bod uprostřed nekonečného plynutí. Místo, kde v duchu Hemingwayovy paralely lze najít smysl života, naplnění touhy a podivuhodného smíření s neovlivnitelným biorytmem přírody, kde ubíhání času je přirozené, čiré a neodvolatelné. Taková je jejich meruňková enkláva, rámovaná slunečnicovým polem, v lenivém létě Žitného ostrova. Takhle ji viděl scenárista Peter Lipovský, podle jehož námětu a scénáře pak v dlouhometrážním hraném filmu debutující Peter Bebjak natočil romantické drama, kde se vůně dozrávajících meruněk mísí s vůní ženy a chlapského potu, tmelícího zaklesnuté objetí. Radosti jsou zde prosté jako nedělní vesnický fotbalový zápas, rány silné a bolestivé jako křečovitý stisk tlamy umírajícího sumce a city silné jako hlt podomácku vypálené meruňkovice. Rána jsou tu prozářená nadějí, sex explicitní a neskrývaný a nebezpečné tůně temné a studené jako smrt, která v nich číhá pod hladinou.
- Meruňkový ostrov zdroj: Film Europe http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3417/341619.jpg
- Meruňkový ostrov zdroj: Film Europe http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3417/341611.jpg
- Meruňkový ostrov zdroj: Film Europe http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3417/341607.jpg
- Meruňkový ostrov zdroj: Film Europe http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3417/341620.jpg
Takový je tenhle Meruňkový ostrov, nasycený pronikavou atmosférou a oslovujícími emocemi, které je lehké a přirozené sdílet s jeho (v zásadě nekomplikovanými) protagonisty, kteří v tomto těžkém životě nechtějí zůstat sami a chtějí být jen tak trochu šťastní a tak trochu milovaní – a nemuseli se ožírat palčivou pálenkou, která jim umožní zapomenout, že takoví stále ještě nejsou a možná ani nikdy nebudou. A přece z tohoto Meruňkového ostrova nedýchá malověrnost a rezignace, ale naděje. Jako by všechny klíčové složky filmu – krajinářská a intimní kamera Martina Žiarana (zprostředkující pocit, jako bychom byli někde, kde to vlastně už dobře známe), střihová dynamika (balancující mezi překvapivým a očekávaným), impresivní hudba Juraje Dobrakova (vrcholící hlubokými tóny violoncella), kompaktní a sevřené herecké výkony klíčových figur a v neposlední řadě výběr lokací – téměř dokonale zapadly do sebe, prolnuly se a umocnily. A daly nám zapomenout vlastně na docela triviální a poměrně předpověditelný příběh, jenž je někdy až příliš sentimentální a místy…
Nasládlý jako šťáva z přezrálých meruněk
Herečka (a manželka scenáristy filmu) Szidi Tobiasová, která prakticky nesleze z filmového plátna (a je známá i jako populární zpěvačka), tentokrát předvedla v náročné ústřední roli Babiky skvělý koncert herecký. Odehrála ji totiž bez zábran, v explicitní vnitřní a vnější obnaženosti, bez studu (ale i bez náznaku exhibicionismu), přirozeně, čistě a uvěřitelně – a také jistě a přesně ve všech polohách její netriviální postavy (čímž rozhodně nemíním ty, které absolvovala s Lajcsim a Jancsim, o jejich tatíkovi nemluvě). Zkušený Attila Mokos s ní ve své postavě vesnického suveréna statečně drží krok a zatím spíš nenápadného a epizodního Petera Nádasdiho vytáhla k jeho zatím nejvýraznější herecké prezentaci.
Ztroskotat na Meruňkovém ostrově může být (jak ukazuje zkušenost Babiky) osudové. Prožít na něm zhruba hodinu a tři čtvrtě filmové stopáže je příjemné a oslovující. Možná vám pomůže najít i nějaký váš pevný bod uprostřed proudu, možná vám připomene některé základní, a proto nezřídka přehlížené pravdy, možná vám tak trochu ujasní rozdíl mezi životem a živořením. A možná vás prostě jen tak pohladí po duši. Řekněte, kdy pro vás někdo něco takového, jen tak, udělal?
MERUŇKOVÝ OSTROV / MARHUĽOVÝ OSTROV: Slovensko 2011, 102 min., slovenská verze, od 12 let, 6 kopií + 2D. Režie: Peter Bebjak, scénář: Peter Lipovský, kamera: Martin Žiaran, hudba: Juraj Dobrakov, Tomás Szarka (Ghymes). Hrají: Szidi Tobiasová (Babika), Attila Mokos (Lajcsi), Peter Nádasdi (Jancsi), György Cserhalmi (muž). V kinech od 22. března 2012.