Všechno lze zmanipulovat a nic z toho, co ve svých představách pokládáte za realitu, nemusí být pravda. Sen může být ve skutečnosti zakódovanou vzpomínkou a láska, emoce, orgasmus či vůně fialek po jarním dešti nejsou koneckonců víc nežli chemické reakce. A život je tak něco jako individuální série chemických vjemů. A není pochyb o tom, že chemické reakce lze regulovat a vjemy zmást falešnými signály. Tak jako v Recallu, kde vám vlezou do hlavy, dodají vzpomínky, jaké si vyberete, a zaručují, že vám zůstanou. Tedy alespoň dokud budete naživu, což je doba, na kterou vám tam ovšem nikdo nedá žádnou záruku.
Na konci 21. století je Země po chemické válce téměř neobyvatelná. Nejcennější je tu prostor, kde se dá ještě žít. Není ho mnoho a kdo ho obsadí, bere všechno. Na jedné straně zeměkoule Spojená britská federace a na té protilehlé Kolonie, obě spojené gigantickým zeměpádem, který frčí skrze planetu a ignoruje všechny známé fyzikální zákony, na které (jak se to občas v případě akční sci-fi stává) je lépe raději zapomenout. Pak je tu ještě „mrtvá zóna“, do které ovšem po válce nikdo nevstoupil. Alespoň se to říká (i když se tam dostanete docela pohodlně metrem), což se docela hodí rebelům, kteří, jak už to mají v popisu práce, chtějí změnit tenhle zmrvený svět a potřebují místo, kde je nikdo nebude hledat.
No a ještě je tu jistý nenápadný dělník Douglas Quaid, který vypadá jako irský frajer Colin Farrell, kterého jsme už viděli v Telefonní budce nebo v Bruggách – a zahlédli i ve Spielbergově Minority Report, takže už před tímhle kouskem na vlastní kůži zažil, jaké je to točit story podle literární předlohy kultovního autora science fiction Philipa K. Dicka.
Když se sny promění ve vzpomínky…
… a prolomí se hranice mezi virtuální realitou a skutečností, může z toho vzniknout slušná živnost. Taková, jakou provozují v Recallu, která ovšem může způsobit i bytelné paranoidní trauma, jak se to přihodilo vydřenému a ošoupanému Quaidovi, který už nechtěl dál stereotypně rotovat zeměpádem tam a zpět, makat pro hajzly, kteří mu jednou stejně půjdou po krku, a být zpocenou obětí vlezlých nočních můr, u kterých měl jistotu, že pravidelně přijdou. Tak mezi dvěma šichtami zašel do Recallu, aby mu vyčistili budku, z nabídkového portfolia zvolil „vzpomínky tajného agenta“, nechal si je implantovat do hlavy – a to neudělal dobře…
Z těhle vzpomínek se totiž překvapivě rychle stane realita, která po něm tvrdě vyjede, včetně jeho milované ženy Lori, se kterou si to teď musí rozdat úplně jinak, než je mezi manželi zvykem, na záda mu dýchají robotičtí zabijáci vidláka Cohaagena, a do toho všeho se navíc přimotá dívka ze snu, která mu možná pomůže přežít a vzpomenout si na věci, jež mu pomohou, aby se opět stal sám sebou. Minulost, která je zakódovaná v jeho hlavě, se vzpírá snadnému odhalení, zmrvený Cohaagen mu dává poslední šanci přežít a stát se jeho tvrdým, nelítostným a vlastenecky oddaným poskokem a zároveň vysílá svých padesát tisíc „syntetiků“ do kolonie, aby svedli rozhodující bitvu a učinili z ní další „mrtvou zónu“. A k tomu všemu kolem něj krouží nabuzená bývalka Lori, která se tváří, jako by ho chtěla políbit na rozloučenou a přitom současně podříznout od ucha k uchu.
Není toho málo na jednoho Douga Quaida, který už nemá problém jen s identitou, ale hlavně s tím, aby tenhle nářez vůbec ustál, vydýchal a přežil.
Paranoidní díra do hlavy (podruhé)
Ztráta identity je věčné, byť již poněkud omleté filmové téma, jehož hrdinové bloudí (či většinou spíše zdrhají) svými filmovými příběhy a hledají sebe sama nebo alespoň někoho podobného, protože většinou správně tuší, že tím, že jsou tím, kým momentálně jsou, vlastně nejsou sami sebou. Být někým jiným sice může mít jisté výhody, např. fyzické dispozice, na jaké byste se ve svém vlastním životě nezmohli, zaručující, že vás nějaké pako v parku neobere a nesvlíkne do ponožek. Ale po čase se stejně dostaví stesk po tom obyčejném moulovi, který chce ze všeho nejvíc být stejně sám sebou, protože je to koneckonců tak nějak normální. V literatuře byste si o tom mohli pokecat třeba s „Nobodym“ Roberta Emila Krafta a na filmovém plátně samozřejmě s Jasonem Bournem (který se snaží svoji identitu za každou cenu dohnat), dr. Martinem Harrisem alias Liamem Neesonem (jemuž v Neznámém jeho identitu někdo brutálně šlohnul) či Leonardem DiCapriem a Mattem Damonem, balancujícími na hraně Skryté identity.
Tato tematická konstanta je ovšem tentokrát spojena s netriviálními opusy ikonického Philipa K. Dicka, jež rajcují filmaře již drahnou dobu. A to je dobře, protože jinak by Ridley Scott nenatočil kultovní žánrovku Blade Runner, John Woo by nám nepředvedl Výplatu a již zmiňovaný Steven Spielberg by neměl podle čeho natočit Minority Report. Dickův literární odkaz tak filmařům vstřícně slouží jako předloha (Impostor, Správci osudu), inspirace (Matrix, Memento, Dvanáct opic) i výzva pro natočení remaku – tak jak je tomu v případě Total Recallu.
Poprvé do toho šel v roce 1990 Paul Verhoeven (Základní instinkt, Hvězdná pěchota), vymýt hlavu si tehdy nechal Arnold Schwarzenegger a výsledkem byla žánrovka, na kterou pamětníci dodnes vzpomínají. A také důstojná filmová parafráze Dickovy krátké povídky „We can Remember It for You Whosale“, která se propracovala až k oscarovým nominacím a více než čtyřnásobně vrátila producentům pětašedesátimilionový rozpočet (současná verze přišla na dvojnásobek). Velký Arnie si zapsal do své barvité filmografie jeden z těch lepších opusů a Philip K. Dick se nemusel obracet v hrobě, protože Verhoeven, který si těsně předtím ledacos natrénovaol na Robocopovi, není žádný mamlas a jeho předlohu ekranizoval nejen s respektem, ale i invencí a nadhledem.
Jakkoli to v ranných „devadesátkách“ byla aplaudovaná sci-fi akční bomba, za sebe mám tendenci říci – jednou stačilo! Tak proč se, u všech pošahaných androidů, někdo snaží zahrát to znovu, Same (promiňte, Lene Wiesmane)?
Stejný sen, stejná vzpomínka, stejná past na Quaida
Remake se točí v zásadě proto, že někdo dojde k (alespoň nějak podloženému) názoru, že něco dokáže odvyprávět novým a lepším způsobem, než se stalo v minulosti. Nebo že tohle téma je třeba odvyprávět generaci, která jím ještě nebyla zasažena. A pak sáhne buď po původní literární předloze a natočí novou verzi po svém, nebo se nemaže s původním textem a přetočí prostě nějak (alespoň trochu jinak) původní filmové zpracování. A to je to, k čemu tady došlo, jakkoli je velmi pravděpodobné, že ambice byly přece jen o něco větší.
V Total Recallu je prostě i po téměř čvrt století pořád otevřeno. A tak tam můžeme znovu vstoupit a setkat se se stejným příběhem, stejnými postavami, stejným dějovým schématem, jen místo na Mars se tady létá skrze zeměkouli a ústřední hrdina (který tu opět není tím, kým je) si nemůže tak přesvědčivě a kredibilně vyskakovat jako mohl kdysi nabušený Arnie (do jehož bicepsu by se možná vešla obě Farellova stehna). Monumentální a vymazlená je výprava snímku, na které si dal režisér Len Wiseman (Underworld, Smrtonosná past 4.0) hodně záležet tak, aby jeho Megapolis působila jako skutečný reál a ne jako digitálně generovaná kulisa. Jeho režijní styl je tu ale možná až příliš svázaný s respektem k předloze a zejména k předchozímu filmovému zpracování, které mu brání přece jen se více odvázat, nebrat úplně vše tak smrtelně vážně, s větším nadhledem jít po vlastních nápadech, při natáčení se více bavit a přenést tak tenhle pocit i na svého diváka. Přijatelný je Collin Farell, jenž si nehraje na někoho, kým není, a nepouští se do věcí, na které nemá, i když chemie mezi ním a zbytkem castingu, (včetně falešné mrchy, sexy Kate Beckinsaleové a skutečné kámošky, fádní Jessicy Bielové – tak už to v nespravedlivém životě chodí) funguje tak na půl plynu. Takže vám sice není ukradené, jak Quaid dopadne, ale také vám to nebude obzvlášť trhat žíly.
Odhadoval bych, že absolventi obou verzí se nakonec přece jen nostalgicky přivinou spíše k Arnoldu Schwarzeneggerovi, zatímco pro ty, kteří jsou daným tématem dosud filmově nepolíbení, může mít současná verze svůj půvab. Půvab nepoznaného, založený na pouze nezbytném a tudíž úsporném plkání (které nebrzdí tempo), svižné akci a spoďárech krásné Kate (které – nedá mi to, abych neřekl - je pro samotného Lena Wisemana prostě škoda).
TOTAL RECALL
USA 2012, 121 min, české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Len Wiseman. Scénář: Kurt Vimmer, Mark Bomback. Kamera: Paul Cameron. Hudba: Harry Gregson-Williams.
Hrají: Colin Farrell (Douglas Quaid), Kate Beckinsaleová (Lori), Jessica Bielová (Melina), Bryan Cranston (Cohaagen), John Cho (McClane), Bill Nighy (Mathias).
