Praha – V Divadle Komedie měl dnes premiéru projekt inspirovaný protiválečným dramatem Karla Krause Poslední chvíle lidstva. Na jeviště se tak dostal triptych režisérů Kathariny Schmittové, Thomase Zielinského a Alexandera Riemenschneidera v produkci Pražského komorního divadla. Hořká satira Karla Krause s mottem Šílený kankán lidské bolesti a surovosti líčí postoj lidí k válce a hlavně pak jejich neschopnost se bez ní obejít. Jedna z částí se tak například na válku dívá jako na bláznivý kabaret, který nebere a ani nechce brát konce. Hra nešetří nikoho. Posedlost válkou se tu dotýká jak politiků, tak knězů. Také ale i novinářů, kteří jsou tu líčení jako groteskní lovci emocí.
Tvůrci jednotlivých částí se zaměřili na roli médií při vzniku a průběhu válečných událostí, reflektují i postoje diváků, kteří válku zejména jejich prostřednictvím sledují. Například německá režisérka Katharina Schmittová, která v Praze vystudovala DAMU, se zabývala ženským pohledem na válku. Zajímal ji výchozí stav i začínající napětí. „Snažila jsem se najít stylizaci a divadelní jazyk, inspirací mi byly záznamy spartakiád a filmy Leni Riefenstahlové, dvorní filmařky Adolfa Hitlera. Zajímaly mě také projevy totalitních systémů a jejich fungování jako přitažlivost hrůzostrašného,“ uvedla.
Thomas Zielinski
„Během války, když je šílenství a euforie, tak pro propagandu je nejdůležitější, aby se lidé bavili. Třeba během druhý světový války se na Barrandově točily jenom komedie.“
Režisér druhé části Thomas Zielinski vidí paralelu mezi Krausovým dílem a Coppolovým filmem Apocalypse Now. „Válečná euforie je na vrcholu, stroj jede na plné obrátky, zákopy potřebují každý den novou potravu a na domácí frontě se musí udržovat dobrá nálada. Propaganda a novinářské lži, revue a lehce stravitelná zábava - lidé se koneckonců chtějí bavit. The show must go on,“ charakterizoval to.
Večer uzavřela volná interpretace posledních částí Krausova díla německého režiséra Alexandera Riemenschneidera. Přilákal ho koncept, aby se spolu s kolegy postupně propracovával Krausovým obrovským dílem. „Text je tak obsáhlý, monstrózní, a přece tak přesný, že ho autor označil za nehratelný. Lákalo mě dokázat opak,“ podotkl. Fascinovalo ho, čeho je lidstvo v dobrém i zlém schopné. „Řečeno s Krausem: Je to stejný rozum, který vymyslel knedlík i leteckou bombu,“ dodal.
Karl Kraus (1874-1936) psal tuto protiválečnou hru jako bezprostřední reakci na první světovou válku, kterou vnímal i jako mocenskou a mediální hru, výnosný předmět globálního byznysu. Současně se snažil upozornit, jak se jazyk zaprodává válce a degeneruje na úroveň politických hesel a novinových frází. Z autentických výroků a citátů z tisku stvořil dílo plné černého humoru.
Ve scénické adaptaci hry se dnes na jevišti představili Jiří Černý, Marek Daniel, Stanislav Majer, Gabriela Míčová, Martin Pechlát, Jiří Štrébl a Ivana Uhlířová. V první části hrál na bicí Vít Blažek. Po druhé premiéře 26. dubna se uskuteční ve foyer divadla první z dialogů o inscenaci. Hosty mají být sociální antropolog Radovan Haluzík a kaplan Pavel Ruml, účastník vojenských misí české armády v zahraničí. V Česku se drama hraje vůbec poprvé. Třeba v Německu ho uvedli naposled před 10 lety, hru si ale rozložili do šesti dnů. Skoro 800stránkový protiválečný opus se totiž považuje prakticky za nehratelný kus.
Kraus vyrůstal v židovské rodině jičínského majitele papírny. V roce 1877 se přestěhovali do Vídně, kde studoval práva, filozofii a německou literaturu. Působil jako herec, divadelní režisér a později jako novinář. Od roku 1899 vydával vlastní noviny Die Fackel (Pochodeň), ve kterých pranýřoval pokrytectví, korupci, měšťáckou morálku, nacionalismus, pangermanismus i psychoanalýzu. Kromě dramatu Poslední chvíle lidstva je jeho dalším významným dílem Třetí Valpuržina noc, reagující na nástup fašismu a s ním spojené násilí.
