Věra Stuchelová vyráží svou sérií Hyperreality dech svým pojetím a přetvářením reálného prostředí. Opět se jedná o výstavu léta a opět je proč zajít do galerie FotoGrafic do kouzelné Stříbrné uličky. A ujistit se, že Stuchelová dnes již každou svou výstavou potvrzuje své přední místo před oním pelotonem nadaných a kvalitně tvořících tvůrců.
Věra Stuchelová může být pro klasického diváka velkým překvapením – ale za její prací stojí zajímavý a logický vývoj. Dnes zaujímá zasloužené místo mezi nejzajímavějšími tvůrci nové generace. Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Nová media u Veroniky Bromové, jejíž otisk je na řadě prací či u řady koncepcí jednoznačně cítit. V době studií pracovala také na zajímavých místech – v roce 1999 to bylo na International Summer Academy of Fine Arts v Salzburgu, v roce 2001 pobývala u docenta Pavla Baňky na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, rok 2002 ji zastihl v milínské Academia Di Belle Arti. Od roku 2003 pracuje jako odborná asistentka výuky digitální fotografie v Ústavu umění a designu na Západočeské univerzitě v Plzni.
Do všeobecného diváckého povědomí vstoupila svými fotografickými cykly – připomínám zajímavé série Dopisy, Intimita nebo Sen, ve kterých nejen potvrdila svoji profesionalitu, ale přemítala o sobě, o ženství, vlastní identitě. Její slavný cyklus Soukromý prostor již ideově předchází současnou výstavu Hyperreality.
Zátiší-nezátiší s (nejen) skrytou agresivitou
Intimní výběr několika jejích fotografií z rozsáhlejšího cyklu působí v komorním prostředí galerie FotoGrafic náležitě sugestivně (což je ale dar, který Martin Fojtek - organizátor a kurátor této malé galerie – soustavně a plánovitě využívá). Komentář k výstavě hovoří o mozaice příběhů, které se v nově, hyperreálně viděném předvedení nejrůznějších zátiší-nezátiší, zákoutí, detailů, stop po nejrůznějších domácích výkonech dají vysledovat či vycítit.
Zvolené technologie však dají každému souboru objektů tolik dokonalých barev, tvarů, stínů, že jsme jejich skrytou i zjevnou agresivitou slastně zaskočeni (to je spojení, co…) a máme spíš pocit, že sledujeme zvláštní zprávu o nepříběhu. Vsouváme si do viděného svá vlastní vysvětlení a své vlastní příběhy, srovnáváme s velkou školou amerického, nejen fotografického, hyperrealismu, kde absence smyslu a děje odkrývala možnou prázdnotu některých finálních segmentů konzumního života ad absurdum.
To vše možná ani Stuchelová nechtěla, ale díla, která vznikla nutně k řadě takových úvah vedou – a to pomíjíme až vzrušující estetiku podvečerního smutku předčasně ukončeného děje a stavu. Ony totiž objekty „skutečnější než skutečnost“ mají svoji nečekanou sílu a agresivitu, perou se mezi sebou, i když finální efekt může vyznívat zcela opačně. Jedno však zůstává – i když to patrně nemuselo být přímo cílem: okouzlení obrazem.
Galerie FotoGrafic, Stříbrná 2, Praha 1, denně 11-19 hod., do 3. září 2009
