Pro lidi, kteří znají Jiřího Dědečka (nar. 1953) hlavně jako písničkáře, případně přebásňovatele francouzské poezie nebo v poslední době jako předsedu Českého centra PEN klubu, může být román Snídaně se psem překvapením - a to velmi příjemným. Snídaně se psem je název, který budí pozornost, ale zároveň evokuje humoristickou idylu nebo hořkou idylu, třeba ve stylu Pelíšků nebo Báječných let pod psa. Jako by ten pes v názvu symbolizoval svět, který je přes všechny trable veselý a v němž je všechno bezpečně na svém místě.
Recenze: Snídaně se psem
První kapitola, nazvaná Snídaně, tento dojem potvrzuje - vypravěčem je v ní pes, který popisuje jednotlivé členy své rodiny - starostlivou maminku Naďu, syna na prahu puberty Hynka, malou Haničku a tatínka Haštala, který odchází se psem na procházku a z budky někam „něžným hlasem“ telefonuje.
V dalších kapitolách pes umlkne, ke slovu se dostávají lidé: zdravotní sestra Naďa, její otec, kovář, který se už před druhou světovou válkou nechal zaslepit komunismem, ale nenadřazoval svou víru nad realitu okolního světa, a především Haštal. Původně sirotek vychovávaný ženou, již znásilnili vojáci vítězné Rudé armády osvoboditelky, se stává vojákem z povolání nikoliv pro dobré bydlo, ale protože věří v nutnost vybudovat lepší, komunistický svět, ať už prací nebo aforismy, které posílá do humoristických časopisů.
Haštal je postava spíše tragická, přinejmenším tragikomická, autor ho popisuje tak, že jeho tragičnosti věříme, snad ho i chápeme a snad s ním i soucítíme (stejně jako občas jeho syn Hynek). Haštal to nemá jednoduché ani v osobním životě - už od první zmínky o telefonování z budky sledujeme jen nenápadně naznačovaný příběh jeho paralelního života s druhou rodinou, který se naplno (a jeho synovi Hynkovi vůbec poprvé) odhalí až na Haštalově pohřbu. Pohřbu ovšem předchází krach Haštalovy celoživotní víry (míním tím listopad 1989) a také úplný rozpad rodiny, kdy ani ženě a dětem neřekne o své smrtelné nemoci.
To mě v knize zaujalo snad nejvíc: prolínání běžného, každodenního života (včetně komických detailů, kdy např. obě Haštalovy rodiny jedou na dovolenou pod stan do Bulharska, do dvou prakticky sousedících kempů, a Haštal přebíhá od jedné rodiny ke druhé, vlastně přeplavává mezi dvěma zátokami) a tento tok běžného života je tu a tam, jakoby letmo a nenápadně, přerušen nahlédnutím do „propastí rozpadu“, popisem zmarněného života. V tom zmarnění určitě hraje velkou roli politika a vůbec situace naší země v druhé polovině dvacátého století - v tzv. normální zemi by Hynek měl na práci zemřelého otce či jeho ideje navazovat, pokračovat v nich a rozvíjet je, ne se za ně a za otce stydět. Je mi velice sympatické, že autor všechno nesvaluje na poměry, na režim, na politiku, protože ony propasti rozpadu a zmaru se určitě vyskytují i v těch tzv. normálních zemích, pokud ovšem vůbec existují normální země. A druhá věc, kterou na románu oceňuji, je autorova skvělá práce s detaily, náznaky, letmými zmínkami, z nichž se postupně splétá působivý, výrazný obraz doby, v níž jsme žili.
A nakonec dobrá zpráva pro ty, jimž se pes z románu ztratil a je jim to líto: pes se na konci zase vrátí.
Torst 2008, 150 stran