Američtí R.E.M. přicházejí po třech letech téměř na den přesně s novinkou Collapse Into Now, jež opětovně potvrzuje, jak výtečnou kapelou již téměř třicet let jsou. Právě při poslechu nového alba se totiž ukazuje vše, čím R.E.M. vládnou, a také, díky čemu se tak dlouho udrželi na špičce, a to nejenom komerčně, ale i umělecky – což se, po pravdě řečeno, daří málokomu. Především je dobré si uvědomit, že v případě R.E.M. lze tento úspěch vedle zcela nesporných uměleckých kvalit všech, dnes již pouze tří členů skupiny, vysvětlit mimo jiné tím, že se kapele podařilo si po celou dobu podržet svou vnitřní integritu – jinými slovy, nikdy ze své slávy (a spousty peněz) neztratili hlavu a dokázali si od těchto jistě příjemných věcí udržet náležitý odstup.
Recenze: R.E.M. - Zhroucení se nekoná
Zkrátka, hudba pro ně vždy byla na prvním místě. Věc zdánlivě samozřejmá, bohužel však v dnešním cynicky pragmatickém světě showbyznysu stále vzácnější. Vždy si vše dělali po svém, a to i v začátcích, kdy si to „nemohli dovolit“. Jak je vidět, mohli, a jistě i díky tomu jsou dnes v podstatě stejní jako v naprostých počátcích.
Jaké tedy patnácté studiové album je?
Jak již bylo řečeno úvodem, vynikající, příjemné a přitom ne plytké, přemýšlivé, aniž by se ovšem jakkoli vnucovalo. A jak je u R.E.M. zvykem, je plné krásných melodií. Ostatně, můžeme si pomoci výrokem jednoho kritika, podle nějž zní jako „důvěrně známý přítel, který je ve všem spolehlivý, přesto ale dokáže pěkně překvapit.“
Na rozdíl od posledního alba Accelerate, které se věnovalo spíše společenské situaci a pocitům čtyřicátníků ze světa kolem nich a bylo plné společenské kritiky se tentokráte zpěvák a textař Michael Stipe zamýšlí nad stavem rodiny („Děti to můžou ještě jednou zkusit věřit / složit si to dohromady a nechat se tím unést / Přišel jsem domů do města napůl vymazaného / Přišel jsem domů, abych se postavil tomu, čemu jsme čelili / tohle místo mě potřebuje, aby se dalo začít…“ zpívá v písničce Oh My Heart), ve vznosné überberlin, připomínající ty nejkrásnější balady, jaké kdy R.E.M. nahráli, zpívá o zcela běžném, všedním životě („vzít si prášky, udělat snídani, učesat a vyrazit do práce…“).
Podobně vyznívá i lyrická Me, Marlon Brando, Marion Brando and I, na albu ovšem najdeme i ostřejší písně, v nichž R.E.M. vzpomínají na své téměř punkové začátky – krásným příkladem je pěkně odpíchnutá Alligator_Aviator_Autopilot_Antimatter, ostatně, hostuje v ní spolupracovník Patti Smith, kytarista Lenny Kaye, pěkně od podlahy je i následující That Someone Is You.
Ovšem jak se blíží závěr alba, R.E.M. zvolňují a poslední Blue, s výrazným hlasem hostující Patti Smith, a dlouhými úvodními tóny rozvazbené kytary, nakonec, po všech těch zpytování, přináší v polozpívaném monologu cosi jako smíření:
„Neznačkuji si život schůzkami, dovolenými, zašlou moudrostí… jsem stvořen současností, nevzdávám se jen tak lehce, nesložím se. Nemám toho moc, ale to, co mám, je zlato. Tohle je můj čas.“