O letošním Trienále současného umění je proč psát. Nejenže jsme přirozeně zvědaví, jak je letos zvládnuta ona obří prostora Veletržního paláce, ale množství kurátorských výběrů a pohledů slibuje také různorodý výběr i zážitek. V žádném případě, a to je osud všech velkých přehlídek tohoto typu, se nejedná o výstavu, která může být zvládnuta při jediné návštěvě.
Tvář celé přehlídky je logicky poznamenána množstvím zajímavých kurátorských pohledů, což ovšem přináší zásadní nesourodost a kolísavou kvalitu výběru. V některých částech si doslova pochutnáte, jiné - i rozsáhlé - soubory proběhnete, nezaujati či dokonce poplašeni nízkou kvalitou. V žádném případě však nelze letošní Trienále odbýt pohrdlivým mávnutím ruky.
Úroveň instalace kolísá, kopírujíc kvalitu exponátů, v některých částech jakoby organizátorům a kurátorům přímo došel dech. Rozpačitě působí hlavní velká dvorana, kde vidíme řadu prací podprůměrných, neuvěřitelně prázdná je instalace ve sklepních částech paláce u bývalého kinosálu.
Na co se soustředit? Hodnotný je soubor prací izraelských tvůrců - inscenované fotografie Adi Nese, nastavující ironizující zrcadlo současné společnosti naroubované na prezentaci biblických osobností a kultů nebo rozměrná videoinstalace Avrahama Eilata Strach z toho, na co je najednou příliš pozdě, promítaná na stěny staroegyptského pohřebiště Mastaby, zdůrazňující vazbu mezi tehdy a nyní, či Algebra, otevřená kniha Michala Rovnera, plná postaviček-písmen, znaků v neustálém pohybu.
Knížákův výběr, s výmluvným názvem V globálním pangejtu, přináší zajímavě znovuzrozeného Františka Hodonského (dřevořezy naruby) nebo doklad tragického osobního příběhu Romana Trabury. V části vybrané Tomášem Vlčkem se vynoří zcela nový Roman Franta s příslibem nové serie opětovných čtení slavných děl a mýtů.
V řadě zajímavých německých autorů zaujme gumování Jürgena von Dückerhoff, miminkovský Gang v životní velikosti od Iris Kettnerové, rozsáhlá doslova záplava obrazů a textů v kombinované instalaci Býti umělcem od Anny Oppermannové anebo mistrně zvládnuté lepenkové řezby Martina Spenglera, operující s prolínáním motivů davové psychózy.
Velkoformátové fotografie Diego Lamy z prostředí peruánské aristokracie konstatují a hodnotí třídně zásadně rozdělenou společnost, příběhy čínských mileneckých párů na nás dýchnou ze série fotografií Masato Seta Piknik, strhující je velkoformátová fotografie Buddhové od Chi Penga, který pracuje na cyklu inspirovaném příběhem opičího krále Suna ve Wu-Čhengově Putování na západ.
Zkrátka nepřišlo ani africké umění, Lovermore Kambudzi ze Zimbabve ve svých olejích připomíná francouzský pointilismus, ale jeho díla jsou nabita každodenní africkou současností. Z černého světadílu pocházejí také nádherně dojímavé hračky z plechových zbytků, prodávané v středoafrických městech na trzích. Titus Thabiso představuje na takřka nekonečném papírovém médiu naivisticky dojímavou krajinu-mapu provincie Limpopo.
Jako návštěva z jiného světa působí fotografie Vojtěcha Preissiga z počátku dvacátého století připomínajíce neznámou tvorbu slavného grafika v přízemních prostorách. Mezi nepříliš strhujícími prezentacemi zapůsobí jako doušek živé vody videoinstalace Kateřiny Závodové s názvem 1987, evokující skutečný příběh zmizelého člověka.
Zklamáním pro mnohé je koktejl vyčerpaných nápadů ve videu hvězdné a mezinárodně uznávané Katarzyny Kozyry Roztleskávačka. Jako připomínku viditelně vložené ucelené výstavy Pohyb jako poselství jsem vybral Alberto Biasiho pro jeho eklektičnost a ironičnost a schopnost vytvořit možného společného jmenovatele.
Výstava si vyžaduje zvláštní rozbor, protože je výjimečná jak výběrem autorů, tak kvalitou předkládaných děl, a tak celému Trienále nechtě nastavuje buď zrcadlo, nebo nohu.
Veletržní palác, 3. 6.-14. 9. 2008
